top of page
Vyhledat

ŘEKNĚME SI NA ROVINU

život je pes a sranda zároveň. Záleží kde se zrovna nacházíte. Záleží na tom, v jakém jste rozpoložení. Záleží na tom, jestli máte období temné nebo růžové. Ať je to jak je to, záleží na tom, jak k životu přistupujete. Můžete být pozorovateli, a tím si vytvořit odstup od konkrétního problému nebo se nechat dobrovolně vtáhnout do epicentra trablu. „Choval jsem se jako blb…To jsem nezvládla, proč jsem tak ječela?“ No, stalo se…


Někdo napsal, že pokud bychom neměli v životě výzvy a problémy, nikam bychom se neposouvali. Krněli bychom si na nadýchaném obláčku staticky skvělého života bez možnosti vyzrát do hotové a větrem ošlehané osobnosti. Nesesumírovali bychom priority a hodnoty, za které stojí se rvát.


Chystám se na třídní schůzky. Sdílnost synů ohledně školy je odvislá od momentálních nálad, ale občas propustí i důležité informace.

„Dostal jsem poznámku.“

„Proč?“

„Na angličtině jsem řekl “Have fun!“, učitel nerozuměl a řekl mi, že “Hafan!“ není anglické slovo a jsem drzý. Jsem v tom nevinně.“

Ok, chápu. A ptám se druhého syna:

„A co ty, jak to jde?“

„Spolužák mi ze zadní lavice přiskřípl ucho do krabičky od svačiny. Jsem se lekl a zařval. Dostal jsem poznámku, že ruším při hodině.“

Ok, a s nadějí se otáčím na malého osmiletého?

„U tebe je vše v pořádku?“

„Ano mami, jen jsem definitivně skončil s ženskýma.“


A co je to teď za módu konat třídní schůzky v přítomnosti dítěte? Dítě sedí na pranýři obklopeno učitelkou a rodiči v mini lavicích, kdy máte kolena u brady a v této degradující pozici pokládáte otázky:

„Jak se ti ve škole líbí?“

Supí zrak učitelky upřen na tázaného. Jen sebevrah řekne:

„Nestojí to za nic, paní učitelko!“

Je prima učit děti zpětné vazbě, která je v dnešní době tak populární, ale chytré malé dítě vám neřekne nic.


Vzpomněla jsem si na svoje školní časy, které se lepšily víc a víc, jak jsem se propracovávala k vyššímu vzdělání. Základní škola byla očistec. Byla jsem zcela nedoceněná v řadě schopností, kterými jsem oplývala. Naopak mne dusili v předmětech, které jsem doteď nevyužila. Matika, fyzika, chemie pro mne zůstaly fenoménem zbytečnosti. Věděla jsem, že jde jen o to vydržet na okraji snesitelnosti základních dovedností, abych měla šanci vybrat si vhodnou střední a vysokou školu.


Mé vystoupení na zkoušce z fyziky je doteď známé a oblíbené v kruzích mé alma mater. Po dotazu na fungování dvou a čtyř taktního motoru, jsem plynule začala hovořit o motoru třítaktním, který jsem stvořila z chabých znalostí motorů předchozích. Nikdo mě nepřerušoval a pan profesor Suchánek mi dal jedničku za Perpetuum mobile. Řeknu vám to takhle - je to jenom o přístupu k dané výzvě. Lehkost bytí může být dlážděna nepochopením a všeobecnou kritikou, ale je pecka si uvědomit, že historie se neptá. Neptá, a ještě můžete žít bez traumat z historických nezdarů. Vím, nejsme prvoci, máme sebereflexi, ale já jsem se také následně nikdy nehlásila na matematicko-fyzikální fakultu.


Z toho vyplývá, že život je pes, pokud ho tak vnímáte. Nebo chcete-li: „Život by byl tragédií, kdyby nebyl vtipný“, řekl Steven Hawking, kterému osud nebyl výrazně nakloněn.


Vaše Dagmar







66 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Příspěvek: Blog2_Post
bottom of page