Vyhledat
  • Dagmar Morozová

ŽIVOT JE PES, DÍKY BOHU!

Kolikrát je pes to nejhezčí, co na člověku můžete najít. Pes po vašem boku vás umí zlidštit a tím vám zlepšit reputaci.

Když pocházíte ze psí rodiny, jejíž součástí byl vždy pes nebo jste jen tak se psím životem začali, nikdy se už bez psa nebudete cítit kompletní. Jsou okamžiky v životě, které vlastně nemůžete sdílet s nikým jiným než se psem. Umí s vámi mlčet, koukat do blba, smát se a odezírat ze rtů. Stačí pohled a váš pes přesně ví, jak se cítíte a co potřebujete.

Kdysi jsem si říkala, že je škoda, že nemluví. Teď si to už nemyslím. Pokud je pravda, že jaký pán, takový pes, byli by moji psi nejukecanější tvorové. V podstatě bychom se jen přeřvávali, sdělovali si dlouhé monology a oponovali bychom si. Kdo by to chtěl? A tak si žijeme po boku, psi si myslí své, registrují jen svými radary, jak se jejich panička cítí a já mám radost, že se vším souhlasí.

Můj první vlastní pes v mé téměř dospělosti byla Bedřiška. Drsnosrstý jezevčík šlechtěná krevně i na duchu. Vystudovala se mnou pražskou fakultu, pašovaná na přednášky v tašce. Čůrala na pokyn: „Čurky, čurky machen!“. Neptejte se, proč toto sousloví, už to nevím. Možná, že němčina mi přišla pro německou rasu pochopitelnější. Byla mi společnicí na všech mejdanech a nejlepší kámoškou. Přerostla mi z trpasličího do nadstandardního jezevčíka neb jsem neodhadla množství pribináčku v jejím dětství.

Její jméno vzbuzovalo permanentně dotazy. Šla jsem jednou po ulici a volám na Bedřišku, paní se zastavila a směje se. „Ten váš pes má ale divný jméno!“. Než se stačím urazit, otočí se za svou čivavou a říká jí: „Rexi, půjdeme.“ Na Vyšehradě jsme byly jako doma. Jeden německý pár se ptá, jak se můj pes jmenuje. Zaskočili mě tou němčinou, zvlášť, když jsem jim chtěla říct, že Bedřiška. „Ona se jmenuje, DIE FRIDRICH“. Ani mi neřekli, že je to „schön“.

Psi spojují lidi. Psi dokonce zlidšťují lidi. Díky psům nacházíte společnou řeč a tím tají ledy. Při jednáních by psi měli být povinnou součástí, jako kravata nebo propiska. V notariátu byl u nás vítán každý pes. Chodila k nám paní s buldočkou Janičkou, která moudře pozorovala ověřování podpisů. Chodil k nám pán s čau čauem Karlosem. Chroptil tak, že jsme se neslyšeli. Protistrana už to nevydržela a zařvala: „vypněte tu cirkulárku“. V okamžiku ztratila mé sympatie a nadržovala jsem pánovi s chrochtajícím Karlosem. To víte, na nás, co dávají přednost psům před lidmi, si musíte dávat pozor.

Proč tenhle článek píšu? Bude to rok, co mě Bedřiška udělala nejhorší jedinou věc v životě. Jednoho dne jsme se na sebe podívaly a obě jsme věděly, že naše cesty se rozcházejí. Byl to souboj mých citů a sobeckosti a její psí vyrovnané moudrosti, která popírala jakékoli lidské trápení. Olízla mě a já ji propustila do míst, kam já ještě nepatřím.

Je jedno jakou rasu psa máte, je jedno jestli je šlechtěný nebo ořech, ošklivý nebo většinou přijímán jako krásný. Psí láska je zrcadlem toho, co dáváte vy jemu. Především je ale pes vznešený ve své čistotě, dávat tisíckrát víc. Tak jako život sám. Stačí chtít přijímat. Je to zkrátka parťák v dobrém i ve zlém.

Vaše Dagmar

84 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com