CHTÍT OD ŽIVOTA VÍC

Ambice jsou příšerné našeptávačky.

 Obdivuji všechny, co tvrdí, že od života víc nepotřebují.

 Já s ambicemi „zakouslými v zadku“ tudíž s věčnou bolestí a neposedností, vidím mnoho možností pro zlepšení u sebe i u jiných.

 Mám ovšem právo nabourávat ostatním jejich přesvědčení, že je všechno v cajku?

„Tady vám padá plot, nevadí?“

„Nevadí, táta ho vždycky v neděli zvedne.“

„Nevadí ti, že nevíš, kdo byl svatý Václav, když si dáváš rande pod ocasem?“

„Vždyť vim, byl svatej, slavnej a měl hezkýho koně.“

„Nevadí ti, že je móda Crop top (podprsenka jako outwear) a ten sexy kousek ti zakrývá nejmenší plát kůže v té pyramidě varhan z masa? Nezačneme cvičit?“

„Ne díky, mě to nevadí, nosí to tak všichni.“

„Jezdíte i jinam, než na chalupu?“

„Ne, proč?“

„Protože na světě je tolik skvělých míst a máš možnost zjistit, že doma je doma.“

„No tak vidíš!“

Dřív, než si pomyslím, že dotyčný přede mnou je ztracen a než ho nazvu kůží línou, posoudím dvě hlediska:

1)  Každý máme jinak vysoko nastavenou laťku ambic. Někdo ji má výš, někdo níž. Nevíme, čím vším dotyčného zahlcovali rodiče a jak moc po něm šlapali, aby byl dokonalý. Pocit spokojenosti je subjektivní a kašle na to bílý tesák, jak to vypadá zvnějšku a co si o tom zrovna myslím já. Dotyčný na rozdíl ode mě, skutečný pocit spokojenosti mít může.

2)  Neznáme unikátní cestu, po které ten člověk šel a co už ušel. Pokud umírám, nemám ambici plahočit se do populárního Japonska (pro nás celkem vzdálené bohy), ale postačí mi nalezení boha v kostelíku v Horní Dolní. Pokud se dostanu z anorexie, mám následně radost ze svých záhybů na břiše. A někomu stačí jen ten jeden stejný západ slunce na Vysočině, protože si nemyslí, že jinde může být krásnější.

Ale ten svatej Václav, ten by zasloužil i víc, ne?

Vaše Dagmar