DOBA TEMNA PŘIŠLA

SOS nouzový stav pro nás pro všechny.

Respektuji tato striktní nařízení, rozumím, že jediná možnost je hygiena a izolace.

Ovšem nekoresponduje to s mým pocitem stresu, když si jako matka představím, že budu v karanténě v omezeném prostoru v neurčitém časovém horizontu se svými ratolestmi školkou a školou povinnými.

Včerejšek jsem prožila v mlze nejasných úvah o tom, co budeme všichni doma dělat, kolik máme nakoupit jídla, jaký vymyslíme náhradní program, abychom se doma do týdne nesežrali. Během první vlny paniky, která se projevila nákupem zásob v samoobsluhách, jsem byla při běžném nákupu diskriminovaná a osočená, že jsem hysterická. Dotyčná netušila, že nákupy v tomto objemu dělám pravidelně každé tři dny bez ohledu na koronavirus.

Do toho mě začaly přepadat chmury, že jsem vlastně chudinka, která bude jen vařit, odpovídat na nejapné dotazy mých potomků a nebudu mít cestu úniku. Jeden ze synů mi řekl, ať nejsem smutná, že můžeme chodit do kina, Hoparény a v nejlepším případě do aquaparku. Tím mě dorazil. I za normálních okolností nerada navštěvuji tato zařízení, pokládám je za očistec, která ovšem chápu jako daň za to, že jsem šťastnou matkou tří synů. V dané chvíli jedu podle hesla: „Jejich radost = moje radost!“. Většinou tam sedím, mrzí mě, že v těchto zařízeních nejsou k dispozici alkoholické nápoje a pozoruju jiné rodiče, jestli jsou taky tak šťastní jako já. Tato skvělá nabídka odpadla vyhlášením nouzového stavu. Takže to bychom měli.

Nouzový stav jsme zahájili v poklidu a přijetím nových pravidel, než jsem si uvědomila, že jsem dlouho neviděla naše štěně anglického buldoka. Našla jsem ho u nás v posteli dojídajíc poslední tabletu čtyřstovky brufenu z plného platíčka. Kolem pysků se jí ještě leskl staniol a po mém rychlém zásahu jsem objevila v její nakrabacené dásni poslední nerozkousanou pilulku. Propadla jsem hysterii, že jsem si právě buď zfetovala nebo rovnou zabila psa. Po rychlé konzultaci s veterinářem jsem vyrazila pro léky na žaludek a pálení žáhy pro Matyldu. Poté co jsem si nasadila nanoroušku a stoupla si do fronty v lékárně, rozpoutalo se peklo. Lidé ode mne odskakovali a vytvořila jsem si krásný volný prostor metr na metr bez lidí a virů. Nejdřív jsem měla pocit, že lidem chci vysvětlit, že za prvé jdu pro lék psovi a za druhé, že se bojím já jich a ne, že já jsem hrozbou pro ně. Došla jsem k názoru, že je mi v té samotce dobře.

Během těchto pár dní přijímám velmi zajímavé a vtipné telefonáty od mých přítelkyň, které se mnou sdílejí peklo s dětmi doma v izolaci. Dozvěděla jsem se například, že mám rovnou na zahradě rozdělat oheň, vařit v kotli a rozdávat přísun jídla do misek. Výhodou mi bude, že se nemusím starat o makeup, dobarvení vlasů a vlastní hygienu, protože to nikoho nezajímá.

Vznesení požadavku na zřízení linky důvěry pro zoufalé rodiče, mi přijde jako moudrý tah. Kdo ví, jak se budeme po měsíci karantény cítit? Přece jenom je to nová situace, kdy nikdo dopředu nemůže vědět, jaké bude jeho duševní rozpoložení.

Dozvěděla jsem se, že je výhoda mít mladšího manžela, protože starci, kteří jsou v dobách pohody partiemi pro sňatek neb mají své materiální kvality a životní moudrost, jaksi momentálně ztrácejí plusy. Teď jsou pro mé kamarádky brzdami, protože se přehoupli do kategorie ohrožených kusů nad 75 a hrozí jim smrt koronavirem. Říkám jim, že budou veselé vdovy s možností se ještě rychle vdát.

Dostávám rady, že je nutné předzásobit se antibiotiky, protože nebudou, ale když občas najdu zapomenutý kelímek jogurtu v naší lednici, na domácky vyrobený penicilin, bych si možná troufla.

Musím tuto situaci pojmout konstruktivně. Je na čase začít aplikovat některé z koučovacích technik i na mé rodinné příslušníky. Musím si uvědomit, že to nebude jednoduché, zvlášť když jsem citově a emocionálně zainteresovaná. V rámci domácího učení mých synů musím být v klidu a nad věcí. Pokud syn přijde potřetí, že nerozumí zadání v matematice a znovu mi oznámí, že mu vyšlo, že jedna kedlubna stojí 90 Kč, najdu v sobě sílu a vysvětlím mu, že je natolik velký, že by mohl vědět, že kedlubna asi nemůže stát 90,- Kč.

Pokud za mnou přijde nejmladší syn, že už zná odpověď na hádanku: „Je to pilné a létá to z květu na květ, co je to?“ Nezačnu plakat, když se dozvím, že je to veverka.

Včera jsem dopsala seznam nutných věcí, které budeme potřebovat pro přežití v kruhu rodinném. Na prvních příčkách je alkohol různého typu, abych měla pití pestré. Velké množství, které zajistí veselost matky bez propadů z vystřízlivění. Dostatek léků, když vím, že mi je žere pes. Zásobu stolních her, ač jsem si jistá, že jména koní z Dostihů a sázek budu za chvíli umět celé kolo zpaměti. A řekněte mi, kdo vyrábí tak ošklivá ba téměř odpudivá pexesa? Měli by je za to zavírat.

Stejně tak omezíme trénink nácviku písmena R a Ř. Už teď se mi zdá o TDTDTDTDT a TDNKA TDNKA TDNKA. Hrozí, že ještě chvilku a budu držet mého roztomilého synka pod krčkem a budu se domáhat, ať mi už řekne správně „PRDEL“ nebo ho přerazím.

Přijmu přiměřená opatření, která snesou delší provoz. Teď jsem poprosila syna, aby mi zahrál na kytaru, otevírám láhev vína, pod stolem omylem kopu do spícího psa, který po pozření brufenů stále necítí bolest a mám radost, že v televizi říkali, že zatím životní pojistky budou vyplácet.

Držme si palce, jsem s vámi!

Vaše Dagmar