Vyhledat
  • Dagmar Morozová

JAK PŘEŽÍT INVAZI BACILŮ A VIRŮ V KRUHU RODINNÉM?

To je jednoduché, pokud se to týká vás, vezmete si více „céčka“, a v tom horším případě sáhnete po antibiotikách. Jak ale přežít psychicky, když padne zbytek rodiny?


Je vám děsivě, tělo hoří, bolí, brání se všemi svými prostředky, abyste ho postavili a dali do pohybu. Padáte vyčerpáním zpátky do postele a poprvé vás napadne, že jste nemocní. Zmobilizujete se a vykonáte ty nejzákladnější povinnosti, které nesnesou odkladu. Vyšlete děti do školy, do školky, vyřídíte pár telefonů, pošlete maily a pokud to jde, zrušíte termíny a rychlostí blesku běžíte do postele. Po spánku, který vykazoval spíš znaky bezvědomí, procitnete a uvědomíte si, že to nejdůležitější, co teď potřebujete, je vaše zdraví. Zjistíte, co všechno je nutné zvládnout, kolik lidí a práce na vás stojí. Protože nejste v kondici a jste oslabení začíná vaše fantazie černých scénářů jet naplno.


Co kdybych umřela? Co by se dělo? Jak by to tu všichni zvládli? Proč na sebe nemyslím? Když tak úzkostlivě sleduji všechna očkování svých dětí a zdravotní stav svých blízkých, proč mě nenapadne do toho občas zahrnout i sebe? Pak si obrazně nafackujete a zakážete si myslet na kraviny - "co by, kdyby".


Jsem pro nepodávat se lehce svým „ouvej“ nemocem. Všichni víte, že základem je optimistická mysl a nenafukovat chřipku na možnost počínající leukémie. Lepší než nechat pracovat svůj mozek na vytváření černé budoucnosti o sobě a ostatních, je postavit se pochybám čelem. To se týká všech vašich strachů, které vás sužují.

Čím je ten strach opodstatněný?

Když se naplní nejhorší scénář, bude to opravdu tak paralyzující?


VÍTE, ŽE 90 % STRACHŮ A OBAV, KTERÉ VYMYSLÍTE SE NIKDY NESTANOU?


Příběh mé klientky, mám od ní svolení.

3 roky žila ve strachu, že umírá. Během těch 3 let měla perfektně vymakanou diagnózu s jasnými symptomy. Dědičně podpořenou a pokud symptom necítila, myslela na něj tak intenzivně, že ho cítit začala. 3 roky ji tato teorie brala radost ze života. Pokud by se jí mohlo začít blýskat na lepší časy, použila svoji teorii umírání a jakékoli radosti rovnou pohřbila. Po našich setkání v rámci coachingu zjistila důvod utkvělé představy smrtelné choroby. Uvědomila si, že tento omezený časový limit pobytu na tomto světě, který si vsugerovala, ji byl motorem. Ten ji poháněl a motivoval k nadlidskému úsilí zabezpečit rodinu. Nejdříve vyrazila k lékaři. Její zdravotní problém byl víceméně banální. Teď dáváme do kupy její osobní život a vztahy, které touto vlastní vykonstruovanou teorií utrpěly.


To bylo koučovací okénko :-) a pojďte se podívat, jak to vypadá, když se bojuje na frontě nemocí v jedné průměrné české domácnosti.


Po týdnu vleklé a důstojnost beroucí střevní virózy, kdy jsem přemýšlela nad smyslem svého bytí, jsem jednoho dne procitla a zjistila, že mi je fajn. Nadechla jsem se a rozpoutalo se řetězové peklo. Počínaje mým manželem a konče přes 3 syny stejným martýriem. Bacily létaly vzduchem rychlostí světla asi jako já, která zjistila, že vlastnit dva kbelíky nestačí. Stala jsem se styčným důstojníkem se záchodovou štětkou v ruce v boji se zákeřnými chorobami mých nejbližších. Stála jsem v epicentru střevní virózy všeho lidského DNA materiálu s vysokoškolským diplomem a rozhodnutím zvítězit. V noci ve dne jsem vyháněla ďábla ze zdí našeho domu. Seděla jsem a rozdávala suché rohlíky a suchary. Nenáviděli mě, jako bych za to mohla já. Naskýtá se otázka: „Kdo jiný?“ Děsný hlad, vyčerpanost a ponorka malého prostoru se na nás pomalu začaly podepisovat. Čím více rohlíků, tím větší nenávist. Seděla jsem, staticky se usmívala a přemýšlela, jestli tuto zkušenost lze vztáhnout i na budoucnost. To znamená, že když bude jeden z mých dospívajících synků třeba odmítnut slečnou svých snů, tak pak seřeže doma mně? Za všechno přeci můžu já, ne?


Chmury stranou. Jisté je, že čím víc lidí v domácnosti, tím se prodlužuje doba nemocnosti. Láskyplné objetí vašich potomků je zpravidla dlážděno plejádou bacilů, které si s láskou převezmete. Co se týká vaší psychické rozpoloženosti je nutné si najít světlo na konci tunelu a k němu se (po dobu chorob) uchylovat. Co se týká našich dětí, doporučuji teorii mé kamarádky na adresu našich potomků: „Karty jsou rozdané, najíst jim dáme a uvidíme!“


Nezoufejte, jaro je tu za dva měsíce a bude lépe!


Vaše Dagmar

46 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com