JEN JÁ MÁM PRAVDU

Z kraje roku jsem slavila narozeniny. Je to období žensky řečeno mírně vypjaté. A ptala jsem se svého kamaráda, jak se mi to stalo? „Proč zrovna já, a taková cifra?“ A on mi odvětil: „Co by za to kdejaká mrtvá dala, kdyby se dožila tvého věku!“ Sklaplo mi.

Můj desetiletý syn mi oznámil, že druhý den píše test ze Sámovy říše. Zhrozila jsem se. „Už zítra? A kdy se to chceš naučit?“ Říká mi: „Mami v pohodě, už to perfektně umím a mám z toho dobrej pocit, jen nevím, odkud ten Sáma vlastně přišel a proč zrovna k nám do Čech…“

Všechny názory jsou subjektivní, relativní a zabarveny emocemi. To, že mám názor nebo vynáším soudy, neznamená, že jsou správné a katapultují mě mezi osvícené. Ráda bych, kdyby to tak bylo, ale bohužel... To samé očekávám od ostatních. Kdo se se mnou chce pohádat do krve, tak může, ale ze mě špetka krve nevyteče.

Hláška druhého syna, který se zrovna pohoršoval na svým spolužákem: „Objektivně musím říct, že je to ultrablb a už se s ním nebudu bavit!“, mě rozesmála. Objektivně měl ale říct, že mu byla kamarádem sežrána svačina.

A tak si couráme po světě a trousíme názory, které obhajujeme. Někdo se víc vzteká a uráží se nebo uráží někoho, a někdo naslouchá názorům jiných. Tvoří si prostor pro uvážení možnosti, že ten druhý má třeba trochu pravdu. Je to cesta, která osvobozuje z osidel důležitosti a ega, kdy jen vy víte všechno a líp.

Při koučování vidím tolik pošramocených vztahů, jen kvůli lpění na vlastní pravdě. Chce se mi říct: „Za chvíli budete všichni mrtví a vy řešíte něco, po čem ani pes neštěkne.“

Buďte lepší, zavolejte si, sejděte se, napravte to. A když to nevyjde, protože nemůžete rozhodovat za jiné, pak si teprve řekněte: „Je to blb, je mi ho líto.“ Není v tom nenávist, pouze lítost, a to je kousek od pokory s vědomím, že každý je strůjcem svého vnitřního štěstí.

Uleví se vám!

Vaše Dagmar