Vyhledat
  • Dagmar Morozová

LISTOPAD O MRTVÝCH A ŽIVÝCH

Depresivní doba, kdy léto definitivně končí a nastává doba temna, v našich zeměpisných podmínkách až do března. K tomu si připočítejte povinné návštěvy u hrobů vašich zemřelých v době Dušiček, kdy na hřbitovech nejde v den D, ani zaparkovat, jak je plno. Celý rok zejí hřbitovy prázdnotou, ale na Dušičky se rozsvítí tato místa jako nové planety. V zátylku vás šimrá natlakované obavy z blížících se Vánoc. Je to období chřipek a jiných breberek, které usilují o pokoření vašeho imunitního systému. Věčné oblékání vrstev svršků vás a vašich dětí, kteří bez pudu sebezáchovy stále vyrážejí bez čepic a rukavic vstříc zimě. Přemlouvání sebe sama s venčením domácích mazlíčků, kteří se neptají po duševním rozpoložení svých pánů.

Není to po "koučovsku", ale psát vám, jak přichází doba míru a klidu, odmítám.

Věřte, bojuji s listopadem léta. Poslední dobou se mi daří lépe. Změnila jsem totiž pohled na věc. Došla jsem k závěru, že mi stejně nic jiného nezbývá. Listopad se totiž kvůli mně nezmění. Měla bych to jednodušší, kdybych třeba milovala lyžování, měla bych z půlky vyhráno, ale vzhledem k tomu, že výlet na hory v zimě vnímám jako trest, je pro mě tato výzva o to větší. To je ovšem na jiný blogový příspěvek. :-)


Vraťme se k svátku zemřelých k Dušičkám. Nevěřím, že jen listopad je o památce vašich blízkých. Jsou s vámi stále, kdykoli si na ně vzpomenete. Jsou to chvíle, kdy se na ně obracíte pro radu, jsou to situace, které vám vaše blízké připomenou. Jsou s vámi, když předáváte vzpomínky na zemřelé vašim dětem. Tyto vzpomínky jsou kolikrát veselé a kolikrát zkreslené. Záleží jen na vašem podání, kterému dáváte poutavější esence, protože vyprávíte příběhy. Chcete, aby příběh – vzpomínka na vaše blízké, byla zapamatovatelná pro další pokolení. To je v pořádku. Ač posluchači kolikrát neznají osoby, o kterých hovoříte, zhmotňujete jim je ve skutečné lidské bytosti z masa a kostí. Uvědomte si, že jste jediní, kteří památku na ně, mohou předat dál. To je z mého hlediska hlavní poselství, které můžete pro své zemřelé udělat. Vytváříte rodinnou identitu pro vaše děti. Hlášky typu: „Tvůj děda byl taky takový donchuán“, se vrývá do paměti vašeho dítěte, které vnímá, že jeho charakterové rysy jsou vysvětleny rodovou linií. Ví, kam patří.


Všimli jste si určitě, že čas hojí rány a ztráty. Zůstávají jen hezké a milé vzpomínky, ke kterým se uchylujete. Vše zlé a špatné jako by přestávalo existovat. Mozek je úžasný stroj, který vás chce udržet v duševní kondici.


Stejně tak si asi uvědomujete, kolik příležitostí jste promarnili za dobu, co vaši blízcí ještě byli s vámi. Co všechno jste jim mohli říct a zeptat se. A neudělali to. A už to nikdy neuděláte. „Game over“. Tolik nevyřčeného je v éteru, a vy už nemáte kam se obrátit. Jsou to bolestivé otazníky, které nemají odezvu. Nemusíte tyto fatální chyby opakovat. Najděte si čas na své živé. Čas věnovaný vašim blízkým a chuť jim naslouchat, je nejvíc, co můžete nabídnout. Do budoucna máte šanci, že pocit „promrhanosti“ v soudný den, nenastane.


Rozhodnutí jak a kde spočinout, ve světle této úvahy přestává být relevantní. Je jedno, jestli máte rodinné hrobky, urny na krbových římsách nebo jste své blízké rozptýlili. Vzdávat holt prachu v jeden den v měsíci v roce, mi přijde sice hezké, ale málo. Pokud tato rodinná tradice má širší rozměr například v podobě následného obřího mejdanu, který se ponese v duchu oslavy zemřelého, je to skvělé. Rodiny se sejdou, zavzpomínají a mají možnost se tmelit.


Když už jsme u tohoto tématu, apeluji v případě rozptylu, na jedno možné úskalí. Nechte si v pohřebních ústavech přendat popel do uren, které můžete následně snadno otevřít. Na nedobytnost uren doplatilo už spousty lidí a následná pieta byla zničena ve znamení stresu a bezmoci.

Mému kamarádovi zemřel otec. Zbyla po něm rodina o třech synech, kteří mají již své rodiny a jeho manželka. To už je úctyhodný počet truchlících. Po měsících dohadování, kdy, a hlavně kde bude otec rozptýlen, se ustálili po řadě kompromisů na jednom konkrétním místě. Daleko od domova, ale pojali to jako rodinný výlet s piknikem. Vzali tatínka v urně, hezky se oblékli, poučili vnoučata zemřelého, o jaký akt rozloučení jde a vyrazili. Po strastiplné cestě v horách dorazili na kopec, odložili koše s jídlem, zapálili svíčky a můj kamarád se jal otevírat urnu. Všichni semknutí v pláči, po srdceryvné řeči jednoho z přítomných, čekali až bude urna otevřena. Po osočování, že je nemehlo, se všichni vystřídali v otevírání urny a nic. Kamarád se obětoval a sešel zpátky pár kilometrů k autu pro lovecký nůž a začalo to nanovo. Pocit bezmoci rostl, vnoučata řvala, že mají hlad, všichni unaveni a noblesa aktu přestávala působit. Poslední pokus o otevření urny s notnou dávkou agrese, bylo sklouznutí loveckého nože po urně do ruky kamaráda. Všude krve jako "z ....", omdlení maminky a skutálení tatínka z kopce dolů. Následovala nemocnice a hledání urny s ostatky tatínka. Tím, že kamarád líčil tuto historku velmi komicky a dopadla dobře, mohu ji zde předat dále.


Vzpomínejte na vaše zemřelé, vyprávějte o nich příběhy hezké a milé. Tragických znáte spousty.

Uvědomte si, že nikdo nevíte, jak dlouho máte tady nastavený čas. Nepromarněte chvíle s vašimi blízkými teď a tady.

Žijte život tak, aby o vás bylo jednou co vyprávět.

A chce to dobře otvíratelné urny…


Vaše Dagmar

48 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com