S malým synkem jsme se po ránu mazlili. On rozprostíral mé dlouhé vlasy po polštáři kolem hlavy. Krásný okamžik, který měl šanci hřát mě celý život u srdce. Vím, jak jsou tyto chvíle pomíjivé. A on se na mě z výšky podíval a řekl: „Vypadáš jak nestvůra“.
Není dne ani hodiny, abych neprocházela díky svým dětem zatěžkávacími zkouškami. Již rozumím, že mít děti znamená být neustále ve střehu, uvědomovat si, že nic nevím nebo že jsem všechno podstatné v dospělosti zapomněla.
Napravují mi svou dětskou optikou moji rigidní a nepružnou mysl, která léty otupěla do nudných zažitých forem, které postrádají lehkost.
„Babi, ty bydlíš v nebíčku? Ne, ještě ne miláčku, ale brzy tam půjdu. Hmm, tak to tam budeš s Ježíškem. Můžeš mu pak říct, jaké chci lego?“
Jednoduché, přijímající, prostě si chlapeček na babiččino nebíčko musel ještě nějakou dobu počkat. Musím se ho teď zeptat, zda komunikační kanál funguje.
Vtrhla jsem na záchod za synem, který tam již od útlého dětství trůní nebývale dlouhou dobu. Nevím, jestli je to trénink odvahy a odříkání nebo příprava stát se mužem. Nerozumím, jak někdo může prosedět podstatnou část života na záchodě. „Bože, tady je smradu jako v hradu!“ Malej sedící na záchodě se štokrletem pod nohami se rozhlédne, začuchá a klidně mi řekne: „Já se necítím.“ Jsem odzbrojena a stahuji se do bezpečí nezamořeného vzduchu.
Mé představy v čase se mění díky prioritám, které aktuálně přicházejí. Již se netočím tolik na dokonalé čistotě našeho domu a nad zasedacím pořádkem v konkrétní hodině u jídla. Mé pocity úspěchu se scvrkly na minimum. Umím číst z očí mých synů signály o mé trapnosti a hluboké hanbě za mou nevzdělanost v oblasti hudby a trendů. Doučuji se tajně pubertální slangy, jejichž znalost mě drží bdělou v komunikaci se syny. V autě si občas pouštím jejich songy rapu, které na mě působí devastačně s převládající emocí, že žít dál nemá cenu.
Postěžovala jsem si kamarádce, která má dvě dcery. „Hele, zlato, dcery nechceš. Mít dcery je od jejich určitého věku naprosto duševně likvidační. Seš nejenom trapná, stará, bez vkusu, ale do budoucna budeš jejich odstrašující příklad, jak nežít život. A to všechno ti řeknou do ksichtu předem“.
„Matka příroda je nesmírně moudrá. Nechá nám 12 let na to, abychom si zamilovali své děti dřív, než s nimi začne cloumat puberta.“ Calvin Wiliam
Pamatuji si, kdy jsem byla synům tou nejkrásnější a nejhodnější bytostí na celém světě. Není to tak dávno, kdy se předháněli, kdo si mě z nich vezme za ženu. Zcela odmítali představu svých vlastních nevěst. „Proč, když máme tebe?“ Nějak jsem si myslela, že to tak bude a budeme spolu napořád.
Jak jde čas, mění se toto přání nejen jim, ale i mně. Už si dokážu představit, že mě pozvou do jejich rodin v neděli na kachnu, budu tam přeskakovat kostky lega a koukat z upatlaného okna ven. Už si dovedu představit, že mi budou volat jejich zákonné manželky a domáhat se spravedlnosti. A já řeknu: „Jo holka, já tě varovala před zbrklým rozhodnutím sebrat mi syna.“ Přebírám tedy citát Karla Schlegela, kterému jsem dlouho nerozuměla: „Nejlepší způsob, jak ztratit dítě, je držet ho stále u sebe“.
Vaše Dagmar
Comments