Vyhledat
  • Dagmar Morozová

NÁVRAT DO REALITY

Všichni se těšíme, že se náš život vrátí k normálu. Všechno začne fungovat, tak jak jsme zvyklí. Děsíte se nebo radujete? Je tu něco, k čemu se už nevrátíte?

Zatím tedy otevřou butiky, ve kterých nebude příležitost zkusit oblečení, otevřou knihkupectví, kde knihy budete moct vybírat asi jen podle barvy titulů a běda, pokud na ně sáhnete. Hromadně všichni navštívíme naše citově vyprahlé prarodiče a rodiče, které jsme přes dva měsíce zanedbávali, a tím je chránili před smrtelným nebezpečím. Pokud to na ně neplivneme teď, pravděpodobně padnou pod tíhou hlídání našich potomků.

My ženy si dobarvíme vlasy, nasadíme makeup a rtěnky, možná se i učešeme. Co bude největší oříšek, sundáme tepláky na gumu a narveme se do džín. Chvilka pravdy se blíží…To bude otlaků a odřenin. Madla lásky začnou zase nabývat na významu. A co potom změna v podobě navlečené podprsenky, která nám najednou přijde jako kazajka bez možnosti nadechnutí? Komu doteď vadilo, že jsme si poprsí volně pokládaly na břicho při sednutí? Chápu, tělo zase začne mít tvary těla, ale kdo to má vydržet? Všechno začne mít znovu štábní kulturu. Vklouzneme do podpatků, které ještě dva měsíce zpátky byly součástí naší uniformy. Čeká nás zase jiná výšková perspektiva. U nás funguje léta vtípek manžela, který po mém zutí bot na podpatcích, se vždy zarazí, kouká zleva doprava a volá: „Kluci, kam se ztratila máma?“ Ha ha… No tak bože, bez podpatků jsem holt vysoká jako malej pes…

Na druhou stranu bude jednodušší nakupovat rohlíky do pytlíků. V gumových nebo igelitových rukavicích s rouškou na obličeji, opravdu možnost otevřít pytlík a fouknout do něj, byla „prekérka“. Většinou muži zbrocení potem, zapaření až na zadku, vybíhali ze supermarketů s pár úlovky žvance pro své rodinné příslušníky. Nejenom, že nastavovali život přímé hrozbě smrtelné choroby, ale ještě doma dostávali vynadáno za neschopnost správně nakoupit. Na druhou stranu se jim rozšířily obzory ohledně výběru potravin. Slyšela jsem telefonát jednoho zoufalého pána obaleného v igelitu s nákupním lístkem v ruce, jak říká své manželce: „Jak jako mleté maso? Tady je něco ve vaničkách rozmasakrovanýho asi mletýho hovězího, tady vepřovýho. A tady ti blbci dali do jedný vaničky hovězí i vepřový dohromady! Tak co chceš vzít? A říkej rychle, přestávám vidět. Cáká mi pot do ksichtu!“

Budeme mít šanci z tváří kolemjdoucích poznat, jestli nás vidí rádi, neradi nebo jaké s námi mají úmysly. Rouška a sluneční brýle nebyly indikátory k přečtení duševního rozpoložení člověka blížícího se k nám. Když se proti mně rozeběhl člověk v tomto maskování, odhazovala jsem směrem k němu peněženku, snubák a byla jsem ochotná dát i mnohem víc, jen aby mě fyzicky nezlikvidoval. A on se chtěl pouze zeptat na cestu.

Síla zvyku mě zradila po namalování rtěnky na puse. Vzhledem k tomu, že si roušku sundávám horem i shrnuju dolů, zajisté si dovedete představit, že moje rudá rtěnka mi zasahovala od čela po bradu. Fešanda a indiánský náčelník v jednom a nikdo nezpochybnil výtvor na mé tváři, jen jsem měla pocit, že je něco děsně vtipného v mé společnosti. Neb jsem domýšlivá, brala jsem to jako výzvu a perlila jsem verbálně dál.

Vyškubeme obočí, sundáme kníry a necháme si zafixovat čela od věčných vrásek. Pocit mohutného obočí je nasnadě v případě, že při zvednutí obočí zvedáte současně i ofinu.

Už si nebudeme moct (jako při homeoffice) obléknout jen košili s kravatou a sedět si v klidu v trenkách. Bude vtipné, pokud v rámci zvyku z karantény, to někdo dotáhne k dokonalosti a takto do kanceláře vyrazí. Nepůjde mít hned vedle sebe ze zorného úhlu webkamery snídani, kafe, flašky od vína a zbytky jídla od včerejška. Už nebude do koho kopat v kancelářích pod stoly tak jako doma do svých domácích mazlíků a nudících se potomků mezi tunou rozházených papírů.

Jak říkám, viva světlým zítřkům a pravou nohou do chaosu všedního života s dobrovolným stresem v zádech!

Vaše Dagmar

666 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com