top of page
Vyhledat

NAVŽDY!

Aktualizováno: 7. 4. 2023

Dětská přátelství. To je víc než se sčuchnout ve 40 letech na nepovedeným mejdanu s někým, kdo na vás zbyl. Netvrdím, že z toho nemůže být přátelství navždy. Ale podobnosti táhnou a kalí zdravý rozum.


„Ty máš děti? Já taky! Ty máš doma krizi? Já se taky trápím! Ty seš alergik na laktózu? Já taky! To je skvělý! Seš mi sympatický, pojď si o tom povídat!“


Frustrace stíhá frustraci a může z toho být vysilující přátelství odebírající energii. Jak se podobnost změní nebo vytratí, zmizí i přátelství. Podporovat se v depce není přátelství, ale alibismus.


Když se znáte od školy nebo „od plíny“, nemusíte lhát a nic zkreslovat. Nemusíte říkat vůbec nic. Ten druhý ví. Zažil to s vámi. Má vás rád, tak jak jste. Se vším, co vám přebývá i s tím, co vám chybí. Nerozporuje dobré a špatné, nevyčítá, prostě jste to VY v plné kráse.


Tato spojenectví jsou zpravidla prosta vychytralosti a vedlejších kalkulů. Když se potkáte za deset let, je to stejné, jako byste se viděli včera. Okamžitě navážete komunikaci bez ohledu na to, jak s vámi život zatočil.


Chci dopřát svým synům pevná spojenectví. Půjdu jim na ruku a vytvořím podmínky, aby si užili chvíle s kamarády. Jednou je my rodiče vypustíme do světa a oni v nem zůstanou sami. V našem případě tři bratři, kteří se snad budou podporovat. Chci, aby věděli, že naplaveniny v podobě cizích cácorek, které jim životem v různě velkém počtu projdou, nejsou ty, které by jim měly ovlivňovat pevné vztahy. Chci, aby měli vedle sebe kámoše svých krevních skupin. To už je silný základ na dobrodružství, která je čekají.


Kamarády svých synů už vždy uvidím jako malé chlapečky. I když budou vousatí a s břichem, budu jim říkat zdrobnělinami, jako svým synům. Nebudu se žinýrovat jim vynadat, že vedou život na pendrek a neodnášejí po sobě talíř ze stolu. Budu jim připomínat hlášky a zážitky, na které si nebudou pamatovat a jistě je budou rozporovat.


Připomenu synovi, že chtěl být jako slavný Neymar a vykopat si fotbalem bohatství. Nic jednoduššího ho nenapadá.

„Mami, až budu bohatý, koupím ti palác a budeš v něm úplně sama!“

„Ty tam se mnou nebudeš?“

„Ne, proč? Budeš odpočívat. Nebudeš vařit, můžeš furt meditovat, ale budu ti posílat jídlo. Budeš tam mít takové ticho, že uslyšíš ty svoje myšlenky.“

(Moje moudra se obrací proti mně. Tohoto obratu jsem opravdu užila: „Řvete tak, že neslyším ani svoje myšlenky…“. Hlavně nevím, jestli ještě nějaké myšlenky budu mít.)

„Díky miláčku, to zní na stará kolena velmi lákavě.“


Čeká mě budoucnost ve znamení izolace, hrobového ticha a samoty v paláci hrůzy. Nemohu vás ani pozvat, protože můj život v přepychu bude diktován podmínkami. Ale víte co? Já se mu na to vykašlu. Možná bude můj životní standard slabší, ale když mi bude posílat kapesné, pozvu vás a můžeme si mlčet spolu. A bude nám fajn.


Vaše Dagmar



41 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

コメント


Příspěvek: Blog2_Post
bottom of page