POLITIKA OD SPORÁKU

Jak tak pozoruji tu naší a mezinárodní politickou scénu, nastal po dlouhé době okamžik, kdy se mi radost vlévá opět do žil. Trump mě baví a hysterické reakce v EU mě baví obzvlášť.

Ještě nedávno jsem procházela pocitem skepse, marnosti a sama si za trest odňala volební právo, protože ať už byla moje volba stran a státníků jakákoli, vždy byla neomylně korunována fiaskem a zklamáním. Ač se pokládám za bystrého jedince, jako volič selhávám na plné čáře.

My holky od plotny to máme ztížené nedostatkem kontinuálního studia politické scény, díky zcela jiným interesům běžného života a vidíme jen důsledky špatných rozhodnutí.

Jsem povahou hrdá a nerada hrbím hřbet, ale vypadá to, že pocházím, ze země, kterou řídí banda poserů bez názoru, kterým je vlastní servilita a cizí vlastenectví.

V Evropské unii se cítím jako ve škole. Jsem jako ta malá holka, která se nemá ráda a prodává sama sebe za cokoli, jen aby se zalíbila bohatší a prostorově větší spolužačce, která je středem pozornosti. Tahle nabubřelá holčina, ač je sebedestruktivní, udává celé třídě směr, protože je správně cool a direktivní. Její bohatá rodina v ní pěstuje sebevědomí nadřazené bytosti, byť výsledkem je rozmazlený spratek, který šikanuje každého, kdo mu nedá najevo loajalitu a obdiv.

A protože mě doma k sebevědomí nevychovali, tak ji obdivuji a v jejím stínu paběrkuji. Ztrácím sebe sama, zapomínám své kořeny, ale to nevadí, alespoň jsem členem stáda.

Jsem smutná a znechucená, protože já se jednou podívám do očí svým dětem, až se mě budou ptát, proč jsme tuhle zemi zaprodali.

 „Co jste mami v té době dělali, že je to tady teď k nežití?“ A já řeknu: „Kluci, já jsem žena od sporáku. Nemohla jsem nic (nebo mohla?) a vlastně mě to ani tolik nezajímalo. Dýchat se dalo, tak nějak jsem ustupovala a „brblala jsem v přízemí nad Černým Petrem…“. Ale nahlas jsem nic neřekla, protože ostatní taky nic neříkali. Mohli jsme do Chorvatska bez pasu a pro levné jídlo do Polska přes hranice. „Pletli jsme si dobro se zlem a dali jsme svoji páteř za třtinu ohnutou větrem…“

Pokud máte pocit, že jste ta slova už někde slyšeli, je to pravda. Zpívá je Karel Kryl ve své trudomyslné a krásné písni „Martině v sedmi pádech“. Já jsem si jeho slova jen o mnoho let později vypůjčila.

Já žena od sporáku chci, abychom se postavili na vlastní nohy, vyhranili se a začali bojovat za své zájmy. Nebyli vazalové, kterých si nikdo neváží a s tímhle přístupem, nikdy vážit nebude.

Chci, abychom si našli své místo pod Sluncem, nejen z pohledu zeměpisného určení a začali fungovat na lokální úrovni semknuti v dobrých vztazích s našimi sousedy. Vzorem nám může být Polsko, které má národního sebevědomí na rozdávání.

Chci, abychom zavedli povinný vojenský výcvik alespoň na tři měsíce. Říkám to já, která má tři syny a kdyby bylo potřeba, dám jim obě své ledviny a pro tu třetí se začnu prodávat, abych ji za draho sehnala.

Nevidím důvod, proč by mladí lidé nemohli projít kurzem odolnosti, zjistit, jak se chovat v krizových situacích a naučit se používat zbraň. Disciplína a úkrok stranou z baldachýnem vypolstrovaných kolejí naší každodennosti ještě nikoho nezabily. Koho to bude bavit, nechť směle pokračuje dál a stane se vojákem. Koho ne, bude mít alespoň potřebné základy a ty měsíce výcviku ho obohatí. A když vidím některé vrstevnice svých synů, poslala bych je tam bez mrknutí oka taky.

Jednou až budu jako máma předávat štafetu a „budu svým klukům dávat na krk klíč…“, chci jim s klidným svědomím říct „…a když poletí bláto, neboj se a stůj. Nezapomeň na to, že jsi můj!“ Ano, s tím rezonuji pane Nohavico. Děkuji.

Hrdosti a zdravému rozumu zdar!

Vaše Dagmar