Jedním ze způsobů, jak znovunabýt trochu té pokory, je vycestovat někam, kde výdobytky společnosti nejsou na pořadu dne. Afrika a arabský svět jsou ideální destinace.
Siwa je egyptská oáza v poušti kousek od hranic s Libyí. Z Káhiry je to 700 km a od Středozemního moře 200 km. Samotní Egypťané tam příliš nejezdí, nevidí důvod štrachat se z přelidněné, vybydlené, ale pro ně civilizované Káhiry či Alexandrie do bohem zapomenuté písčité krajiny, kde ani ten pes nechcípnul, neb tam nikdy nedošel.
Já tam ovšem dojela a viděla něco víc.
Obklopeni nekonečnou pouští, žijí mezi datlovými háji už od nepaměti obyvatelé Siwy. Jsou hrdí na to, že jsou Berbeři, někteří mají na Afriku atypické blond vlasy a modré oči. Jsou tak trochu jiní než Arabové, jsou přátelští a nic vám nevnucují.
Jiný kraj, jiný mrav, jiné starosti a jiné radosti. Po rušných ulicích se mezi osly prohání malí kluci na motorkách. Přes řídítka sice nevidí na cestu, ale vzadu za sebou vezou mámu, tři sourozence a dvě slepice. Mobily neřeší a nesoutěží, kdo má co na sobě. Dítě s mobilem jsem tam neviděla.
Žít tam? Ztratím pojem o čase a budu se řídit podle slunce, resp. budu reagovat na světlo a na tmu. Pokud jste ti, kterým vadí, že v Itálii v baru dostanete cappuccino až za dvacet minut, tak tady vás hodinové čekání na kafe zabije. Nemá cenu běžet na truc ke konkurenci, dopadnete stejně. Musíte pochopit, že oni čas mají a jejich vnímání času je to správné.
Žít tam? Sbírala bych po ulicích psy a kočky. Domorodcům bych vysvětlovala, že pes je taky člověk a má svá práva. A tajně bych po nocích přikrmovala osly a koně trávou z oázy.
Žít tam? Budu pašeračkou alkoholu, který je díky jejich víře vůbec nezajímá. Mladí prý kouří hašiš, starší mají datlovou pálenku. Strach z oslepnutí mi nedovolil koštnout. Bez alkoholu máte možnost pít dokola arabskou kávu nebo čaj. Na párty v noční poušti máte k dispozici pro změnu... kafe nebo čaj. To jedno dovezené šampaňské jsme adorovali do nebes a chutnalo nám mezi kafem a čajem jako nápoj bohů. Nevím, nakolik je přenositelná zkušenost, jak romantický je západ slunce se sklenkou v ruce... stejně bych je nakonec rozchlastala.
Místní toalety používat nechcete. Díra v zemi má své opodstatnění, aspoň nevidíte nic, co vidět nechcete. Vymoženosti typu záchod mají, ale stejně ho nikdo nemyje, takže to taky vidět nechcete. Věčný prach a písek zavátý z pouště vám rychle upraví představu o tom, jestli je nutný se ráno namalovat a sofistikovaně obléct.
Celotělová masáž místních „masážnic“ zahalených v hidžábu vás vyděsí a pod náporem bolesti přemýšlíte, jestli za prvé je to skutečně jedinec ženského pohlaví a za druhé proč nerozlišují intenzitu v masírování mezi vaším lýtkem a spánkovou oblastí, včetně genitálií.
Jídlo mají prosté a lahodné. Výběr mezi kozou, jehnětem a velbloudem je pro mě neřešitelný.Tak se nadále držím teorie, že maso je zbytečný přepych. Hummus a tahina spolu s chlebovou plackou je zcela dostačující. Zajíte to kilem čerstvých datlí a do večera máte vystaráno.
Jak si užít tamní atmosféru a pochopit civilizaci, která žije podle úplně jiných pravidel než ta naše?
Přestat se po evropsku vytahovat, co my máme a oni ne. A přestat se dokola ptát „proč?“. Protože oni to tak po staletí mají a prostě to tak je. Oprostíte se o srovnávání a zbude vám prostor pro pochopení symbiózy mezi Berbery, přírodou a pouští.
Chci tam zpátky. K životu tam potřebuju jen tři tuniky, jedny žabky, pokoru v srdci a jeden civilizační přepych - více šampaňského.
A jak nasát energii z pouště a z místních okultních míst? O tom zase příště.
Vaše Dagmar
Comentários