top of page
Vyhledat

VZHŮRU K VÝŠKÁM

„Nezáviď nikomu, dokud si neviděl jeho konec!“ říkávala jasnovidka Vanga. A kdo by to měl vědět líp než bulharská slepá vědma, která si vás prohlédla vnitřním zrakem a hned věděla, kdy to s vámi sekne. Neznala jsem tuto milou stařenku a snad jsem za to i ráda.

 

Kdo by chtěl znát svůj osudný den? Jak by vypadaly naše životy, kdybychom při narození rovnou věděli den svého úmrtí? Byly by naše životy hodnotnější nebo by po světě pobíhaly trosky bez cíle? „Jj, mám ještě pět let a odcházím do věčných lovišť…“ Blížící se smrt by byla neustále naší součástí. Ne jako teď. Žijeme, jako bychom neměli nikdy zemřít. Smrt je tabu. Téma smrti rozhazuje naši křehkou psychiku, děláme, že není a netýká se nás.  

 

Důkazem této pohádkové představy o nesmrtelnosti je hazard s časem. „Udělám to potom. Sny si splním pak. Tuto vizi nosím v srdci, jednou ji zrealizuji. Cestovat začnu potom. Zhubnu před létem. Zavolám mu jindy. Vyříkáme si to spolu až bude čas. Ranní pusu mi dáš odpoledne…“   

 

Jsem ve fázi života, kdy moji potomci začínají drze rozporovat mé jistě velmi kvalitní názory a pohled na svět. Vyhlásila jsem, že s každým z mých synů zvlášť vyrazím na výlet. V hlavě jsem měla třeba Barcelonu, Řím, Šumavu a tak. Chopili se nápadu nanejvýš velkoryse.


 „Kam chceš jet?“

 „Mami, pojedeme spolu do Japonska!“

„Proč prosím tě? Víš, kde to je? Pojedem jindy!“

„Kdy jindy? Až budeš stará, nebudeš moc chodit a já budu mít šest dětí?“

 

Chtělo se mi říct, že já nikdy nebudu stará, budu stále perspektivní a on nebude mít šest dětí, protože v jeho patnácti letech mu ještě uklízím pokojíček a vyhazuju shnilé svačiny zpoza postele. Není šance pozvat hypotetickou slečnu k nám domů...

 

Pak jsem se zamyslela. Kdy jindy než teď? Kdy bude konstelace hvězd taková, aby se synovi ještě se mnou někam chtělo a byli jsme všichni fit? Možná ještě dlouho ano, možná ne.

 

Přijímám challenge a odjíždíme dnes na druhý konec světa. Obtěžkaná zodpovědností za nezletilé dítě, s chabou orientací i v místě svého bydliště, bez přirozeného talentu poradit si s technickými vymoženostmi. Aplikace v mobilu, které mají život usnadňovat, jsou pro mě stresorem. A ještě jsem všechno, jen ne dobrodružná povaha.

 

Dostala jsem radu od spřízněné duše. „Nejezdi si to tam užít, ale prožít se vším všudy, co tě tam potká.“ Vnímám to jako střízlivý přístup nechlácholit se ideálními podmínkami a zůstat bez ambic v očekávání nejhorších a nejlepších variant.

 

 Caesar řekl: „Kostky jsou vrženy“. Což zní celkem definitivně. Mně se líbí víc přístup Einsteina „Bůh v kostky nehraje“.  Zde cítím příležitost pro vlastní volbu, cítit se tak jak chci s vědomím, že je jen na nás, jak si ten trip spolu užijeme.

 

Vaše Dagmar   

 

19 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Příspěvek: Blog2_Post
bottom of page