Je to dlouhé, předlouhé. Už i ti, kteří kvitovali home office a zpomalení životního tempa, začínají být nervózní.
Snad nejde ani tak o to, aby se šel člověk opíjet obden do baru, ale aby tu možnost měl. Příroda je fajn, ale otrocké procházky bez vidiny, že na konci si dáte kafe nebo buřta, jsou jaksi takové ploché. I ty děti lépe slyší na odměny. „Když hezky půjdeš, nebudeš fňukat, dostaneš v hospodě borůvkové knedlíky!“. A je to.
Už nesleduji, v jakém stupni toho čokla vlastně jsme. Jaké to nese výhody a nevýhody, když ve finále je to furt stejné. A proč si do pusy berou psa? Pes je ztělesněním přátelství, jistoty, a stability. Ani to nejde připodobnit k podvraťákovi, který je ještě životaschopnější než čistokrevné plemeno.
Nevím, jaké jsou otevřené obchody a jaké ne. Můj zájem se smrskl pouze na jídlo. Po shlédnutí TV zpráv, mě polévá mrazivý chlad, jestli elita, která rozhoduje o našem osudu, je vůbec svéprávná. Máme vakcíny, no tak hurá! Aha, jen tři tisíce? V desetimiliónové republice? Když důchodců nad 80 let je 400 000? Vázne distribuce vakcín, a když přijdou dojdou jehly a stříkačky.
15.3. oslavíme rok v přerušovaném nouzovém stavu. Kdo by to byl řekl? Budeme o rok starší, tlustší a zdevastovanější. Vyzkoušeli jsme si život bez zábavy v intenzivním kontaktu s rodinnými příslušníky. Ti osamocení vyzkoušeli, jaké to je být ještě osamocenější. Tuhne nám úsměv na rtu. Se zbytky sil táhneme kárku bez radosti ze života. Všechny dny stejné, tak si je zpestřujeme otužováním v kdejaké tůni, která láká svojí ledovou krustou. Běžkujeme, ač jsme dříve sjížděli svahy. Filmy z Netflixu známe nazpaměť a jsou předmětem našich telefonních hovorů. Protože otázkou „co je nového?“, riskujete, že vám zavěsí telefon.
Lidi si pořizují domácí mazlíčky, protože věčně se mazlit s rodinnými příslušníky již nepřináší slast. Kdo nemá krb, pořizuje si akvária s rybičkami, aby měl objekt k pozorování při dlouhých zimních večerech. I my už máme doma akvárium s rybkami. Pokud je nevyloví a nesežere náš zákeřný pes, mají šanci dožít se až pěti let. Při mém štěstí nám tady bude ještě za deset let plavat hejno tlustých polo kapříků s ještě sníženějším intelektem než doposud. Ještě chvilku nouzového stavu a máme doma ptáka, v našem případě velkého papouška. A to už opravdu i nejlepší sebekoučink bude na hraně mých možností.
Papoušek je prý hlučný, upovídaný a majetnický pták, který si oblíbí pouze jednoho člena rodiny. Vím, jak to dopadne. Potkáte mě ve dveřích našeho domu neučesanou, shrbenou, v batikované seprané teplákové soupravě a na rameni s ptákem, který bude mít větší slovní zásobu než já. Nebudete mi moct podat ani ruku, protože budu patřit ptákovi. Tento exotický kousek bude ještě předmětem dědictví, protože se dožívá 70 let a věřte, že já ho, ani v té nejlepší kondici, do hrobečku nedám. Ostatně údajný Churchillův papoušek Charlie dosud ještě žije...
Kde ještě došlo k podstatným, změnám? Už vím. Dírky v uších na náušnice mi už zarostly, neb jsem si je zkraje lockdownu na chvilku optimisticky sundala. Skočit z tepláků na gumu rovnou do plavek, bude také pro mnohé z nás trauma, ze kterého se budeme oklepávat do podzimu.
Takže, co vám radí mentální životní koučka?!
Minulý rok jsem ještě doporučovala psychickou prevenci. Pokud doteď neuplatňujete nějakou metodu duševní hygieny, už bude pravděpodobně pozdě. Ale jedna dobrá zpráva tu je. Již není kam padat. Jste dole – na dně. Svojí pílí, odhodláním a určitou imunitou v prevenci vůči stresu. Vlastně to chtělo dřinu a odříkání, abyste se tam dostali. Tak se tam dobře rozhlédněte, podívejte se na tu bídu, zapamatujte si jí, zvedněte hlavu a jdeme zase nahoru.
Ze dna se dobře sbírá. Nic vás tam nedrží a pud sebezáchovy velí zmobilizovat se. Všechno jste pustili, nejste ničím obtěžkáni a může být už jenom líp.
Volejte S.O.S., těším se vás!
(A buďte rychlí nebo vás odkoučuje už jen ten papoušek.)
Vaše Dagmar