Vyhledat
  • Dagmar Morozová

STRACH

„Jen ten, kdo je statečný, je i svobodný.“ Seneca

Znáte ten pocit, když se vám stáhnou útroby nebo sevře žaludek? Zvenku nikdo nic nevidí, ale vevnitř je to rozbuška. Ruku v ruce reaguje dech, který se krátí a člověk má pocit, že se dusí. A to ještě nezmiňuji mozek. Ten jako by nebyl. Je válcován démony, kteří v té chvíli vyhrávají. Pryč jde intelekt a zdravý rozum.

Jsou to ty dech beroucí impulzy, které vás paralyzují. A dokud ten strach nepřeperete, svůj děs prohlubujete a vymýšlíte dokonalé nadstavby vašeho původně kolikrát průměrného strachu. Jak jsem psala minule, jsme lepší jak Netflix. Severské detektivky jsou slabý odvar toho, co dokážete vymyslet vy.

Někdo boj se strachem vyhraje, někdo prohraje a někdo žije ve strachu celý život a prohrává jednoznačně taky, protože žije život ustrašeného králíka. Strach bere radost ze života. Krade kreativitu, snění a pozitivní prožívání.

Jednu z cest, kterou vidím, je si svůj strach vědomě přiznat a jednoznačně ho popsat. Čelit mu. Stejně vás v nestřeženém okamžiku doběhne. K rozpoznání stavu strachu pomůžou i signály těla. Co fyzicky cítím?

Mám strach, že selžu?

Že budu lidem pro smích?

Že odejde pan božský?

Co ve skutečnosti ztratím? Status? Respekt? Jistoty?

Co mě nutí takhle přemýšlet/chovat se?

Co mě vykolejilo?

„Mám strach!“ Je příliš široký pojem. To neberu. Co na mě vyskakuje a říká mi: „Tím se zabývej!“?

Čeho konkrétně se bojím?

Když se můj černý scénář vyplní, je to tak strašné, že to nepřežiju?

(A když to nepřežiju, bude ještě nutné se bát?) :-)

Najít „jádro pudla“, to je oč tu běží. Z celého vašeho scénáře seriálu na pokračování, vytáhnout základ vašeho strachu. Nejsou zajímavé ty přidružené obavy, které plní jen funkci doplňkovou, aby seriál měl šmrnc.

Všichni máte svobodu toho, jak kontrolujete svoji vlastní realitu. Záleží jen na vás, jakým informacím přiložíte váhu, kterým podnětům určíte prioritu, jaké scénáře hrůzy si v hlavě vykonstruujete. To vše vytváří vaší subjektivní pravdu, podle které se řídíte a chováte.

Jak budete u podstaty strachu, „zdrcne“ se ta hrůza na jednoduché slovo v jednotném čísle. A s tím se už pracuje líp. Okleštíte ho. Svléknete ho. Budete větší než on. A pak znovu na řadu přichází mozek, který doteď zahálel. A nezapomínejte na pud sebezáchovy. Ten vás vyvede z patových situací zaručeně. Je to vyzkoušené. Neznám nikoho, kdo se dopředu vzdá. Neřeknete: „Dál to nejde, vezměte si mě, balím to!“

Žádný váš strach není malý, velký, legrační nebo trapný. Rozhodující na něm je, že vám ztrpčuje život. Každý člověk je upečený z jiného těsta. Každý máte svůj práh bolestivosti a vzruchu někde jinde. Co trápí jednoho, druhý by ani nevzdechl a naopak. Zkušenost z Neurocoachingu mi velí vědomě se zabývat obavami. Nechcete si přeci kazit život úvahami a strachy, které zpravidla jdou vyřešit. Možná, že vaše vítězství zatím nevidíte, ale vždycky tam je. Ráda se při našich sezením s vámi strachu postavím. Dva je víc než jeden.

Zamyslete se nad svými démony. Každý má své a uvědomte si, že strach je dobrovolný emocionální arest. Jak říká Brandon Burchard: „Strach je jen výsledkem nesprávného hospodaření s naší myslí.“

Strachu vale a držím palce!

182 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com