„Do nekonečna a ještě dál!“ odpověděl mi synek před lety. Pobavilo mě to, než jsem pochopila, že mě trumfnul. Víc, než dál to nejde.
Mladší synek je z jiného těsta. Zatím se nerozhodl, jestli bude policajt nebo zloděj. Obě varianty ho lákají. Přemýšlí nad budoucností barvitě, až naturalisticky syrově.
„Až budeš stará, malá, scvrklá a nebudeš moct chodit, budu tě všude nosit. Předtím si tě vezmu za ženu a budeme spolu pořád.“ (Přejel mě mráz po zádech…)
„A kde bude táta?“
„Tátovi, protože bude taky strašně starý, najdeme jinou mladší paní, která bude nosit jeho.“
Vyznání lásky mě dojalo, ale uznejte sami, já budu přenášena synem z místa na místo jako pytel cementu, ztratím zbytky důstojnosti a radosti ze života a můj manžel bude v náručí statné mladé třicátnice. Ta mu bude dávat naději, že to hezké mají před sebou a senilita mého chotě nedovolí nevěřit jí.
Tak to ne. Vlastní sobectví a pomstychtivost mě katapultovaly k mobilizaci. Jsem pro spravedlnost. Jestli jsme spolu prožili tolik let, zažili hezké i těžší časy, tak je fér mít stejné vyhlídky do budoucna. Když já „stará a vetchá“, tak on taky a se mnou.
Teď se něco děje ve vztazích. Všimli jste si?
Důsledkem lockdownu je dávno překročená míra tolerance a trpělivosti. Chybí energie, která je nutná ke zvládání úskalí života včetně partnerských vztahů s nadhledem a veselou myslí.
Řada klientů se potýká s pocitem marnosti ve vztahu. „Náš vztah se změnil na ring, jsme soupeři, nikoli partneři.“ Názorové rozdíly, které dříve byly motivující a inspirující jsou nyní překážka vztahu.
„Potřebuji klid a rovnováhu, abych tu kudlu v kuchyni viděla, jako nástroj na řezání chleba, nikoli jako smrtící zbraň proti manželovi.“
„Paní doktorko, můžete mi říct, proč mi to manžel dělá? Slušný člověk přeci kýchá jednou maximálně dvakrát za sebou. On vydává v sledu patnácti minut kanonádu zvuků, které pokládám za útok na moji osobu.“
„A on to předtím nedělal?“
„Dělal, ale ne tak strašně, a ne se záměrem zlikvidovat mě.“
Takže zaprvé. Uvědomte si, že naproti sobě máte stejně unavený materiál, jako jste vy sami. Jeho vlastní kýchání ho neirituje, ale věřte, že máte jiné strašlivé zlozvyky, kvůli kterým on krvácí a nervy má na dranc.
Za druhé. Přistupujte k sobě navzájem obezřetně a s respektem. Míra zklamání je daná mírou očekávání. Budiž vám k dobru uvědomění, že jistotu máte pouze v sobě. Spoléhat se na druhé a doufat, že původní dohody platí, je sázka velmi nejistá. Neovlivníte ji. A čas a život utíkají. Pak už je krůček k tomu, abyste spadli do role oběti, resp. cítili se tak.
Za třetí. Obnovte dohody s vědomím vlastní zodpovědnosti. Zklamání partnera z vaší osoby může být podobné. Chce to restart.
Za čtvrté. Na rozhovor musíte být v psychické kondici, pokud začnete vytahovat historky z pravěku, budete uzlíkem nervů a neukočírujete řešení aktuálního stavu (budete ho mít připravené), tak běžte radši na panáka.
Chtít po někom důkazy lásky typu „Ukaž, jak mě miluješ a nejlépe, teď hned okamžitě“, riskujete, že nebudete ani přenášeným pytlem cementu. O tuto libůstku se musíte zasloužit. Je to mravenčí práce, ale když máte životní strategii, plán a směr, vaše šance se zvyšují.
Optimismu zdar!
Vaše Dagmar