Kdy potom, prosím vás?
„Odfrknu si na dovolené. Těším se na večer, na víkend. Do té doby přežiju. Teď mám před sebou děsnej fofr. Teď se to nehodí. Musím na schůzku, do práce, odvézt děti na kroužky…“
Nebudu popírat, čas v pátek večer je opravdu skvělý. Ale ten máme jen jednou týdně. A kolik máte dovolených během roku?
To hezké k prožívání jsem si plánovala na potom. Na večer, na dovolenou… Nejen, že večera se nemusíte dožít, ale i dovolenou můžete strávit v posteli s horečkou. Tak jako je nutné nosit své epesní kousky z šatníku hned, a ne až na zvláštní příležitost (neb vám zpuchří na ramínku nebo ztloustnete), tak je nutné dát běžnému životu zelenou od božího rána. Jinak vám hrozí, že se dopachtíte do důchodu (pokud vůbec) jako citově vyprahlé figuríny bez špetky radosti ze života. O vzpomínkách ani nemluvím, ty mít nebudete nebo se vám slejí v jednu negativní kouli deprese.
Prababička měla sváteční pokoj se svátečním jídelním servisem ve vitríně. Do toho pokoje se nesmělo, protože byl určený pro zvlášť sváteční příležitosti. Celý chod rodiny a života se odehrával v malé kuchyni, kterou jsme milovali. Byla malá, naprosto nevyhovující v sousedství zamknutého, netknutého a napucovaného pokoje. Pravděpodobně babi očekávala státnické návštěvy, kdy bude podávat bažanta na víně na porcelánu z Míšně a Rosenthalu. Z logiky věci tedy nechtěla být zaskočena in flagranti „až motyka spustí“. Přeci jenom pověst máme jako rodina jen jednu.
Z toho jídelního servisu jsme jedli jednou ročně na Vánoce a při oslavě, když mě vzali na práva. Chápete, že radost z privilegia obývat tento pokoj a popíjet z broušených sklenic pod ostřížím zrakem naší babi mělo za následek křečovitou atmosféru s nepřirozenými pohyby a divnou rétorikou. Závěrem těchto zdařilých formálních akcí byl vždy konečný verdikt babi: „Vy stejně patříte do kuchyně.“
Nechávat něco na potom, je k ničemu. Nejste Nostradamus a nevíte, jestli nějaké „potom“ bude nebo se dobrovolně ochuzujete o zážitky, které můžete mít hned.
ŽÍT TEĎ A NE POTOM JE O CVIKU. Jedná se o další naučenou dovednost, která vám přinese kýžené ovoce. Pokud chcete začít, nejdříve objevte, co máte zažrané pod kůží v rámci zažitých vzorců. Může se to táhnout generačně, ale některé vzorce jste si jistě vlastní „pílí“ nastavili sami.
Pak zvolněte. Nemusíte hned po večeři sklízet ze stolu a rvát nádobí do myčky. Ne, můžete zůstat sedět a povídat si. Jestli budete mít štěstí a najdete ty zaprášené šatní kousky, a ještě vám budou, tak v nich vyrazte hned ven. Třeba zjistíte, že jste návštěvníkem z jiného století a silon z osmdesátek se už opravdu nenosí. Parfémy, které syslíte „na potom“, které pomalu putují z prominentních míst toaletních stolků na potupná místa koupelen, taky vyhoďte. Kdo chce mít flakón s octem nad mísou?
A najednou se vám vkrade na mysl myšlenka, že všechno může být jinak…
Jak jinak? Prostě tak, že budete stát ve futrech rozražených dveří nových možností a vy zjistíte jak.
Vaše Dagmar