INTELEKTUÁL JE JEN NAFOUKANÝ INTELIGENT

Otevírám k diskuzi svůj postřeh staré harcovnice životem.

Psala jsem o tom, že můj manžel vznesl námitku ohledně našich společných diskuzí o běhu světa, o politice a společenském dění s tím, že jsou předurčeny k nezdaru, protože já jsem pouze inteligent a on intelektuál. Intelektuál prý vidí výš a dál, a proto k sobě musí mít pro těžká témata sobě rovného. Urazila jsem se a zeptala, proč mě zvolil jako matku svých potomků, protože je to u našich dětí tedy s inteligencí padesát na padesát a může se mu stát, že dílem vrtošivé štěstěny bude v rodině vynikat darem intelektuálna sám.

Následně jsem musela zaujmout své vnitřní stanovisko, abych se mohla se svojí špetkou inteligence postavit světu a lidem kolem sebe. Manžel má pravdu, jsem znalkyně politiky od sporáku, které chybí souvislé studium politické scény a například osud zvířat mi je bližší a víc se trápím než osud dvounohých bytostí mého druhu.

Mám finální teorii: „Intelektuál je jen nafoukaný inteligent“. S tímto závěrem jsem spokojená, protože z toho vycházím jako pokorné stvoření, které reaguje na světlo i na tmu.

Pořekadla typu „Mlčeti zlato“, „Ševče, drž se svého kopyta“ nebo třeba „Vím, že nic nevím“ jsou z mého selského pohledu inteligenta svaté pravdy poplatné době, ve které žijeme. A protože víme, že „v jednoduchosti je krása“, dovolit si přijmout tyto postoje by znamenalo, že nebudeme pořád „zrafaní“ jako psi a zkrátíme si cestu po tak vytouženém klidu na duši.

Vaše Dagmar