Tak a je po.
Pár postřehů, které vnímám ve stavu „pokaranténním“.
1) Vyrazila jsem v týdnu po dvou měsících v podpatcích vstříc světlým zítřkům. Ráno to bylo skvělé. Koukala jsem do zrcadla a říkala si: „Jsem to zase já!“ Symbolicky i skutečně jsem se zvedla o pár čísel a můj pocit nadhledu byl fantastický. Nohy se protáhly a zeštíhlily. Během poledne jsem se začala vztekat nad diskomfortem z bot. V pozdním odpoledni jsem seděla v autě před Lidlem. Hlavu opřenou o volant a přemýšlela jsem, jestli ta prodlužující křeč v nohou je nutná, aby rodina měla něco k žvanci. Zvítězila zodpovědnost a já celý Lidl projela půlkou trupu na nákupním vozíku, který mě nadnášel a házela jsem do něj hlava nehlava cokoli, co mi přišlo pod ruku. Cizího pána jsem požádala, aby po mě hodil okurkou, neb byl k ní blíž a já nemusela objíždět blok. Podal mi ji bez řečí a bez sexistických otazníků v očích. Byl na mě evidentně žalostný pohled. Tu tam byla noblesa a grácie. Málem jsem chcípla. Jojo, jak říká moje maminka v keckách: „Kráso, trp!“
2) Cvik jsem ztratila i při malování obličeje. Po půl hodině snahy o namalování jemné linky očí, která na jednom oku vypadala jako výtvor osoby v posledním stadiu Parkinsona a druhé oko přemalované do tlusté dálnice zasahující skráně, jsem pochopila, že málo je více, šla se s pokorou umýt a namatlala pouze řasenku a rtěnku. Tento „look“ jsem si ohodnotila jako „cool“ a vyrazila. Ovšem síla zvyku z nouzového stavu, kdy jsem byla celou dobu prosta makeupu, dokonal své. Pud sebezáchovy nevelel nemnout si oči a neutírat si pusu hřbetem ruky. Po návratu domů z několika schůzek jsem zděšeně hleděla do zrcadla na monstrum, které bylo připraveno do boje s temnými silami vesmíru.
3) Odvykla jsem si plánovat čas, který člověk potřebuje na přejezdy po městě. V nouzovém stavu byl člověk v Praze do patnácti minut všude a zaparkovaný. Teď se děsně se divím, že stojím v zácpě a v potu krve parkuji na chodníku a dobíhám na schůzku se zpožděním. Je čas zvyknout si opět na časové rezervy.
4) Nouzový stav mě odvykl tlachat v dlouhých telefonátech s kamarádkami. Nebylo si co říct. Žádné novinky, žádné pikantnosti, všechny stejné zážitky, které nezasluhovaly zpětnou vazbu. Tím se mi rozšířily obzory co do volného času. Prozření, že se vůbec nic neděje, když nejsem na drátě s kde kým. Bomba! Čas na vnitřní dialog byl kolikrát bolestivý a nepříjemný, ale stál za to. Vyšla jsem se sebou.
5) Už teď se mi začíná stýskat po chvílích nicnedělání. Pokud si ty vzácné chvilky vědomě neudržíme, hrozí, že zase sklouzneme do stereotypu rádoby nutných činností a požadavků našeho okolí. Začínám se cvičit v jednoduchých větách: „Neumím. Nemůžu. Nechce se mi. Sorry jako.“
Život jde dál, děti odmítají jít do školy a smlouvají alespoň o obědy doma. Školu bych snad oželela, ale obědy ve škole budou pro ně povinné. Škoda, že nevaří i přes prázdniny. Cokoli, co jim dá někdo jiný k jídlu, vítám jako dar „shůry“. Nasmlouvané termíny, které jsem v době nouzového stavu optimisticky odkývala, se plíživě blíží. Své místo pod Sluncem si musím vybojovat jak v době nouzového stavu, tak po něm nebo kdykoli jindy.
Seberu zbytky své důstojnosti, namaluju obličej do snesitelných barev a tvarů, obuji znovu lodičky na své zkrvavené nohy, a to vám říkám: „Toho bohdá nebude, aby královny podpatků z boje utíkaly!“