A TY JSI ČÍ?

Věřím, že jsou místa na světě, která si sama řeknou, co vám nabídnou a ukážou. Sdílím názor, že samo BALI se rozhodne, zda vás přijme nebo ne. Tenhle úhel pohledu změnil mé cestovatelské úvahy. Nechala jsem doma evropské móresy a nechala si jen hrubou představu, jak na mě Bali asi dýchne.

Cestu na konec světa, když máte pocit, že už jste jistojistě museli minout zeměkouli, a přitom stále letíte, nechám stranou. Kombinace alkoholu s léky na spaní mi let do ráje příjemně zkrátila. Slintala jsem sice ještě při celní kontrole, ale i se zakaleným zrakem jsem okamžitě začala nasávat energii místa.

Na Bali si přijdete jako obr, který si nesměle přeje začlenit mezi místní populaci. Balijci jsou malí, drobní a usměvaví. Mají malá auta, malé vrabce, malé šneky, štíhlé kočky, psy i opice. Nebude náhoda, že na nedalekém indonéském ostrově Flores byly nalezeny pozůstatky lidských Hobitů.

Balijci mají ale současně velká srdce, velký oceán a obří flóru, jejichž nedomrlé miniatury si pěstujeme doma v květináčích a jsme na ně pyšní.

Indický oceán je živel. Zdá se vám, že s vámi komunikuje jako živočich, oblečen do pláště nezměrné masy vody. Oťukává si vás, nabízí tvář dobrotivou, ale současně vás nenechává na pochybách, že dokáže být neúprosně drsný. A vy stojíte na pláži u paty té nejmenší vlnky, která si vás zvědavě olizuje.

Tak tam tak stojíte a marně přemýšlíte o tom, kde se vzal ten názor, že jsme páni tvorstva a když chceme, poručíme Slunci, větru…

A on se potichu zeptal: „A ty jsi čí?“

„Já?“

Chtěla jsem spustit ověřené a časem vybroušené fráze o sobě, o svém vzdělání, o společenském statusu, koho znám, co všechno umím a pomlčela bych o tom, co neumím. Asi bych končila tím, co všechno už mám, co ještě chci, čeho jsem dosáhla, na co jsem pyšná, kdo všechno mě má rád a proč…a pak jsem pochopila, že na to se mě neptá.

Dřepla jsem si s vědomím, že tohle nebude „small talk“. Vyčítavě jsem pohlédla do tváře vodnímu monstru a s definitivní platností jsem pochopila, že pro tyhle otázky jsem si přes celou planetu přiletěla. Chjo.

Když se vás takhle někdo zeptá, nemůžete dělat, že to neslyšíte, nemůžete chtít zkonkretizovat dotaz, protože té otázce podvědomě velmi dobře rozumíte. A tak v sobě začnete formulovat odpověď, kterou X-krát vezmete zpátky, protože to ze začátku všechno zní divně, prkenně až debilně.

Přeji vám všem s koncem starého roku takové malé zastavení se sebou samými. Přeji vám zachytit ty správné otázky, které vás vrátí do skutečného života a na které je čas začít si odpovídat. Přeji vám ať máte kolem sebe lidi, kteří vás milují tak jak jste, bez nutnosti se přetvařovat.

Příští rok bude o autenticitě, která je dle mého názoru jedinou schůdnou cestou k jednoduchosti ve světě příliš složitém.

Vaše Dagmar