Vím, není každý den zalitý Sluncem. Vím, že je někdy těžké paprsek Slunce vůbec zahlédnout.
Nevěřím, že si do hlavy nalejeme knihy pozitivního myšlení a už to v ní zůstane. Náš mozek se přeskupí tak, aby už navždy viděl jen cesty růžovými sady. Dokonce vím, že jsou vás spousty, kterým leze na nervy ten roztržený pytel s pozitivními návody na šťastný život. Představitelé různých praktik a technik s americkými úsměvy, kteří v retuších fotek postrádají smrtelnost a spojení se světem. Taky mám své favority.
Nicméně všechno je otázka volby. Lze přistoupit k problému: „To dám a když ne, zkusím to jinak“. Nebo způsob hodný prohry dopředu: “To nezvládnu, proč zase já mám něco řešit?“
Nedávno jsem poradila dvanáctiletému synovi, který se rozčiloval, že když hraje „kámen, nůžky, papír“, tak vždycky prohraje. Říkám mu: „Protože k tomu přistupuješ jako prase jdoucí na porážku, miláčku!“ Nejdřív se urazil, pak nad tím začal dumat a věřte nebo ne, začalo se mu dařit. Vidím, že změnil postoj těla, že se před samotným aktem zamyslí a jde do toho s odhodláním vyhrát. A to máme jen „kámen, nůžky, papír“. Teď leze na nervy nám doma, protože v případě jeho výhry nám povýšeně vmete, že „je to o stavu mysli…“
Tak mezi námi, tak nějak to asi bude, co myslíte?
Zjistila jsem ze své koučovací praxe, že se dobře pracuje s lidmi, kteří došli do bodu, kdy se zdravě naštvali. Je to zlom, který vás může katapultovat do světa úspěchu. Už vás přestalo bavit mlátit se ode zdi ke zdi. Všechno jen napolo a bez větších výsledků. Nebo je to úspěch tak vrtkavý, že vaše fantazie o budoucnosti s tímto stavem stejně nepočítá. Najednou vám je jasný, že pokud neuděláte něco razantního, můžete se vláčet v této neutěšené situaci nebo pozici zbytek života. A je jedno, co to je. Zhubnutí, práce, vztahy, nuda nebo výměna partnera.
Miluju, když mi někdo řekne: „Jsem vytočená do běla, když si uvědomím, kolik energie jsem investovala do přemýšlení, proč to nejde! Ráda bych popojela, abych si to všechno, co chci, užila.“ Cítím v tom energii, odhodlání, záměr a cíl. Co víc si přát?
Práce s psychikou je v režii každého z nás. Znát svá slabá místa a vědomě s nimi pracovat. Naučit se techniky, které vás udrží v kondici, když se nedaří. Nedovolit, abyste se nechali smést z povrchu zemského kvůli nezdarům, které k životu občas patří. Vytvářet si vnitřní prostředí, které nabízí možnosti a cesty, jak z problému ven. Lépe se snáší nástrahy života, jako je výchova dětí, zlobiví partneři, problémy v práci nebo ztráty všeho druhu.
Na druhou stranu nutno podotknout, že všechno má svůj čas. Doba dozrání ke zdravému naštvání je individuální. Spouštěč může být leccos.
Včera mi volala mamka. „Dady, tvůj syn mi sežral tvoje svatební koláčky.“
Tak, abychom si to ujasnili. Vdávala jsem se v roce 2006. Syn se narodil v roce 2009. Svatební koláčky byly na svatební stole tři roky před jeho narozením. Po dětech tehdy ještě nikdo ani nevzdechl neb jejich budoucí hypotetická matka se starala o to, aby ji nesjížděl korzet na žebra při tanci. Máme rok 2021 a došlo k zázraku, protože můj syn je sežral, a ještě k tomu včera.
Absurdita této věty mě zasáhla. Moje mamka, taková to byla bystrá a inteligentní dáma. A teď tohle. Život je krutý!
Záhada Blair Witch vyřešena. Koláčky matkou schovány na památku v košíčku ve vitríně a hladový synek, který se nezalekne ničeho. Prý chutnaly divně, zvlášť ten ořechový měl divný povlak…
Rozhodit vás může evidentně cokoli a kdykoli. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Takže nikdy neříkejte nikdy na cokoli. Jen si dejte šanci a čas nepoložit se z toho.
Zdravému naštvání zdar!
Vaše Dagmar