nebo tolik známé: „C`EST LA VIE!“
Vzpomínáte si na to, co jste chtěli jako malí dělat? Bylo to více než jasné, zpravidla to bylo vždycky něco akčního. Být popelářem, kosmonautem, baletkou, herečkou, veterinářem…
Volba byla jasná, bez zaváhání s různými obměnami, které byly vždy zase představou dobrodružné životní jízdy. Bylo vám jedno, jestli je to korektní, dostatečně na výši, výdělečné nebo jak se k tomu povolání dostanete. Jediné, co jste řešili, byla náplň činností. Přišlo vám přitažlivé, že jako policajt budete honit zloděje, jako veterinář budete zachraňovat nemocná zvířátka nebo poskakovat na jevišti v krásné sukýnce.
Já jsem měla skromnou představu (bohužel skromnost mě v čase opouštěla). Chtěla jsem prodávat kytičky u kostela. Ta stará paní, co je prodávala, mě fascinovala. Nemusela do školy, neměla z mého pohledu žádné povinnosti, nosila krásný šátek na hlavě, byla mezi kytkami, no prostě balada. Začala se projevovat moje lenivá povaha s touhou věnovat se květinám. Kdyby mi v té době někdo řekl, že zrovna já budu studovat do třiceti, a ještě k tomu práva, seklo by to se mnou.
A pak šel čas a vy jste začali pomýšlet na všechna ta „ALE“, která vám vnuklo vaše okolí. Semlel vás život. Dali jste všanc svoje touhy, přesvědčení a sny ve prospěch diktátu společnosti a povrchnímu mrzkému chtíči.
Moji synové se mě v jejich brzkém věku začali ptát: „Mami, když budu policajt, budu mít hodně peněz? Víš, abych si mohl koupit ty tři domy a motorku… Hmmm, tak to já budu radši něco jinýho.“ A nejmladší, ve kterém se zřejmě plete dobro se zlem, říká: „Tak jsem nad tím přemýšlel a já budu policajt i lupič… Ale miláčku to nejde dohromady. Buď seš hodnej polda nebo zlobivej lupič, který škodí lidem. A vůbec, co je to za povolání, být lupič?“ Malý chvíli přemýšlel a říká: „Víš, mě bude bavit asi oboje, cítím to v kostech.“ A mě v kostech zamrazilo… Budeme muset zapracovat na hodnotách, když máme pocitově otevřené obě varianty…
(Manžel se ovšem vyjádřil, že u nás v Čechách není problém být obojím a najednou, ale nezdála se mi tato glosa příliš výchovná.)
Člověk míní, život mění. Ruku na srdce, kdo z vás má povolání svých snů? Kdo dělá to, co ho baví? Kdo si jede na vlně splněných přání z dětství? Ano pár vás je, nepopírám. Většina lidí však vykonává nudná a nevhodná povolání, která je užírají a stravují. Kolik času v životě se člověk potýká s činností, která mu nic neříká?
Okem coachingu máte tři možnosti:
1) Zdánlivě nejjednodušší je změna povolání. Na to si troufne na první dobrou málo kdo.
2) Variantou je možnost najít ve své činnosti prvky, momenty, které si oblíbíte, budete je „opečovávat“ a vytvoříte si vlastní plán, jak pohlížet na zaměstnání, které vykonáváte. Změníte úhel pohledu, jak ke své práci přistupujete.
3) A poslední možnost, která se nabízí, najít adekvátní protipól zábavy.
A jsme u koníčků. Kolik lidí neví, co je baví. Každého něco baví. Stačí se zamyslet, co ho láká. Můžete sáhnout do dětství, kdy zavzpomínáte na to, čím jste chtěli být, co jste dělali nejraději. Jde o momenty, kdy jste neřešili čas. Uběhlo to tak rychle, že jste byli překvapení, že je konec. To jsou chvilky tzv. „flow“ (toku). Jste plně soustředění činností, kterou právě děláte. Žádná námaha není dost velká, aby vám tu činnost přerušila. Euforie, ve které jste rádi a šťastní.
Doporučuji svým klientům pěstovat koníčky nebo si je najít. Jednou totiž přijde čas se zjištěním, že potřebnost vaší osoby ztrácí na intenzitě. Děti odrostou, partneři mohou odejít a přichází věk důchodu. Aktivně pracující lidé, najednou zjišťují, že nemají za práci náhradu. Matky z povolání špatně snášejí odchody svých dospělých dětí do života.
„Co budu teď dělat? Ničemu jinému jsem se nevěnoval? Končí mi život! Jsem nepotřebný!“
Uvědomte si, že tzv. „podzim života“, už neznamená, že jste jednou nohou v hrobě. V dnešní době díky zázrakům medicíny, zdravějšímu životnímu stylu a nutností „běžet“ s dobou, se z vás stávají aktivní a atraktivní šedesátníci. Vaše budoucnost je více než růžová, co do dlouhověkosti. Máte před sebou léta života, která ani z dálky nemusí zavánět nudou, šedí a frustrací. To, jak k tomu přistoupíte, je jen na vás. Změna úhlu pohledu je to nejdůležitější, co pro sebe můžete udělat. Srovnat si priority, hodnoty, nechat být, co vás zatěžuje a uvědomit si svoji nově nabitou svobodu. A v tom by byl čert, abyste nevymysleli plán a směr, který vás bude těšit.
Proto nesouhlasím se svojí maminkou, že kupovat trvanlivé mléko je v jejím věku zbytečné. Proto nesouhlasím, že je nutné si zavést co nejdříve (nejlépe od 30 let) režim ranního a večerního sprchování tak hluboko zakořeněného, aby při ztrátě smyslů ve stáří, dělal člověk tyto činnosti automaticky a nesmrděl svému okolí, protože sám se už necítí a je mu to fuk.
Doporučuji pokusit se přijmout novou dobu se všemi úskalími, kterým nerozumíte. Nepředhazovat svým dětem, že dřív to bylo fajn a teď je tu chaos. Možná pro vás. My tu jsme rádi.
Specifikovat body minulosti přesně na roky a století. Vaše vnoučata nemají představu, zda se bavíte o pravěku, o válce první nebo druhé. Dotaz mého syna: „Babi a co je vlastně tábor? Slovo tábor miláčku, známe už od husitů…A babi, posílala si naši mamku taky na tábory? Ano miláčku, posílala. A babi, to byly ty koncentrační?“
Možná je řešení své vzpomínky a důležité momenty, sepsat do nějaké rodinné kroniky. Máte šanci a možnost, že to bude chronologicky správně a vyhnete se rozčarování.
Dávám zelenou NOVÝM VÝZVÁM!
Vaše Dagmar