A TAK JDE ŽIVOT

Jsem ve výcviku výzvy – neposuzovat nic a nikoho. Zní to jednoduše: „Ať si každý dělá, co chce, je mi to jedno!“ Chyba lávky. Zažraný návyk „posuzovat“ mě sužuje ve dne v noci.

Mám pocit, že můj mozek je primárně nastavený jen a pouze na hodnocení. Čím víc si to uvědomuji, tím víc zjišťuji, že vlastně nedělám nic jiného.

Přistoupíte-li na to, že se občas na chvíli stanete pouhými pozorovateli, stane se krásná věc. Oprostíte se od emocí, které jsou vždy připravené vás okamžitě vtáhnout do hry životních „pididramat“.

Dostanete se do módu neutrality, který vám zajistí přepych klidu v hlavě, a vy začnete vnímat nejen to, co člověk naproti říká, ale začnete vidět i důvody, proč ke svému postoji dospěl. Mluví z něj projev těla i energie, kterou vysílá, a pokud jste dostatečně vnímaví, jste schopni přesně vyhmátnout podstatu sdělení. V té chvíli před vámi nestojí člověk, který je „na přes držku“, ale originální bytost, která v danou chvíli jedná podle svých dostupných možností. Není důvod ho odsuzovat nebo mu důležitě vysvětlovat, že to dělá či říká blbě. Bez emocí zjistíte, že je to prostě tak, jak to je.

Dám vám příklady z posledních dní k pochopení, jak silnou vůli musíte mít, abyste dodrželi závazek neposuzovat. Ať si se mnou osvícený tibetský mnich s mantrou „pusť a nech být“ přijde vyměnit působiště, a pak ať se bije v prsa.

Vyslechla jsem si rozhovor dvou krásek u vedlejšího stolu. (Vím, nedělá se to, ale bylo to silnější než já.) Při bližším ohledání nebylo možné určit věk těchto dam. Množství úprav a botoxu zasáhlo jejich mimiku natolik, že šišlaly. Jedna druhé si stěžovala, že už skutečně neví, co má dělat, aby si udržela krásu, která odchází. Vyjmenovala procedury, kterým jsem mnohdy ani nerozuměla, ale jednoznačně mě zasáhla informace, že podstoupila i vybělení konečníku. Tomu se říká vášeň pro věc. Bylo to poprvé, kdy jsem chtěla vidět něčí konečník. Mám to hodnotit? Pro mě je to odvážná žena. Nevím proč, ale v té souvislosti mě napadlo Savo.

Začíná se mi vracet, co jsem do synů výchovou vrazila, včetně hlášek, kterými je častuji. To, že mi trefně vracejí pořekadla typu „Pozdě bycha honit“, „Líný se nejdřív strhá“ nebo „Pověst máš jenom jednu“, se sebezapřením zvládám. Ovšem obrat „Bolest je pouze stav mysli“, který používám na hypochondry, se mi od syna vrátil ve chvíli, kdy jsem se praštila bradou o dvířka a viděla všechny svaté. Dozvědět se v ten moment, že bolest je jen stav mysli, byla odzbrojující informace.

Vím, nemohu chtít po anglickém buldokovi, aby vykazoval rychlost chrta a hravost retrívra. Nicméně pomalé životní tempo tohoto stvoření mě stále fascinuje. Procházka dlouhá kilometr nás stojí čtyřicet minut života. Matylda nemá ráda hluk ani změny. Pokud se luxuje, odchází z domova. Je to prostě pes do nepohody. Naposledy před námi z křoví vyběhl srnec a všichni jsme se lekli. Já, srnec a Matylda, která se úlekem rozkašlala. Kdybych posuzovala a soudila, přemýšlela bych, jakou funkci a důvod jí pánbůh na tomto světě přidělil.

Nemohu soudit, tak se na to podívejme neutrálně. Nikdo tady nejsme jen tak pro nic za nic. Jsme vždy tam, kde máme být, vybaveni schopnostmi vybabrat se z čehokoli. Je jen na nás, zda si dovolíme odejít ze situace se šrámy na duši, nebo s čistým štítem. Všechno jsou lekce, které nás posouvají dál. A náhody neexistují.

Suma sumárum, vím přesně, proč tu Matylda je… Je mou živoucí připomínkou, že láska má mnoho podob. Všichni jsme boží stvoření – Matylda, moji synové i blondýna s vyběleným konečníkem.

Vaše Dagmar