"OPUSTÍŠ-LI MĚ, NEZAHYNU, OPUSTÍŠ-LI MĚ, ZAHYNEŠ."

 „Opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš.“ Viktor Dyk personifikuje ve své básni „Země mluví“ vztah k vlasti jako vztah matky k synovi. Matka Země ho varuje, že i když ji syn opustí, ona přetrvá, ale on ztratí svou identitu a zahyne.

Tuto větu jsem použila kdysi při rozchodu s mým chlapcem a věřte mi, byl tak blbej, že to nepochopil. Jen se mě začal víc bát… Ve finále udělal dobře, že se vzmužil a šel svou cestou. Nezahynula jsem já, ale ani on, a svět se točil dál. Život nás oba nasměroval za úžasnými novými možnostmi, které jsme do té doby díky klapkám na očích z unaveného vztahu neviděli.

Pokud si lidé nemají co nabídnout a postupně si ze vzájemného života dělají peklo, je čas jít. Je jedno kolik vám je let. Všechno je lepší, než si po kapkách trávit jedem život za živa. Radši půjdu z baráku se zlatými kohoutky do garsoniéry, než zažívat permanentní stres s někým, kdo vám krade radost ze života. Je to jen o tom, jak si sami sebe považujete.

V dobrém i ve zlém, nic naplat, někdy dojde k únavě materiálu a možnosti se vyčerpají. 

Důvodů je mnoho. Při sezeních s klienty se často setkávám s tím, že se během společné životní cesty díky osobnímu rozvoji jednoho z partnerů „otevírají nůžky“. Problém bývá na obou stranách barikády. Někdy na sobě pracuje muž, je otevřený novým výzvám, zatímco žena vedle něj krní. Jindy je to obráceně. Žena posouvá své hranice, je zvídavá, zatímco doma ji podupává zatrpklý tatík, který odmítá jakékoli nové aktivity, činnosti i výzvy. Kdysi přitom stáli oba na stejné startovací čáře. Prostě už nechcete být ve vztahu s chlapem, který vypadá na šedesát a jehož mentální strop připomíná hlavní aktéry z filmu Kamarád do deště. Stejně tak se nechcete vláčet životem s padesátiletým diblíkem v ženském vydání, který se hroutí i při parkování nebo na vás zjihle hledí v permanentním očekávání, co má se životem dělat dál.

Mezi námi, manželství byla adekvátní instituce v dobách, kdy lidé umírali mladí… My se tu plácáme pomalu do sta let. Uznejte, že to je sakra dlouhá doba!

Ale já jsem pro svatby. Vždyť se člověk žení nebo vdává jen párkrát za život!

Pokud do vztahu nejdete na sto procent, nebude stát za nic. A věřte, každá holka se chce aspoň jednou vdát. Kdo chce být v šedesáti slečna? Rozvedená nebo vdova zní mnohem líp. Minimálně je to důkaz, že se ji povedlo dostat milého do hrobu nebo neustál její tempo a následně zbaběle prchnul. V těchto verzích je šťáva – život.

Říká se: „Nezkusíš, nevíš!“ Když nepůjdeš do vztahu naplno, nikdy nezjistíš, jak skvělé to mohlo být. Když se budeš bát opustit ztracený vztah, nepoznáš, co všechno hezkého tě ještě čeká. Všechno je otázkou lásky k sobě a odvahy. Mezidobí bezvládí po takovém rozhodnutí není špatné - je to čas, kdy se síly přeskupují a do života přichází nová energie i kýžená vzpruha.

Odvaze a lásce k sobě zdar!

Vaše Dagmar