NEBE, PEKLO NEBO ZPÁTKY NA ZEM?

Nevěřím na nebe, peklo ani očistec. Jsem schopna připustit, že je pár pozemských bojovníků, kteří se smrtí dostanou do Valhally a to jen z toho důvodu, že i po smrti nemají klid a musejí chtě nechtě bojovat dál. Pro někoho by byla Valhalla peklem, ale pro tento druh lidí je to Nirvána. Myslím, že tam zamířil třeba i můj otec. Teď je šťasten, může beztrestně bojovat a hodovat dál ve velké síni Valhally s ostatními válečníky a odměnou mu je sčot padlých rivalů, kteří se mu postavili do cesty. Hurá! A druhý den jde do bitvy znovu. Těmto duším Valhallu ze srdce přeji, protože pokud po smrti zjistí, že na ničem, za co v životě bojovali, nezáleží a celý jejich život byl jen matrix, který zastíral skutečnou podstatu žití tady na Zemi, pak by prožili v této pravdě skutečné niterné peklo.

Jsou dva tábory lidí, kteří vehementně zastávají jednoznačná stanoviska. Jedni se na zem po smrti vracejí zpátky v dalším životě pro získání zkušeností. V tom vidí smysl a potravu pro duši, která roste zkušenostmi k osvícení. Pak tu jsou ti, kteří zemřou a jejich pozemská pouť finálně končí. Tzv. „Co jsme si to jsme si“ nebo jinak řečeno: „Po mně potopa“. Já bych s touto variantou byla opatrná, neb pokud se mýlí a celé je to jinak, může se jim stát, že si pro velký úspěch a překvapení, všechno zopakují. Budou jim chybět záchytná lana s lidmi, se kterými si mohli za života vytvořit cenná spojenectví. Spřízněnost duší možná v tomto kontextu není jen básnickým obratem. Jejich návrat na Zem se může stát skutečným pozemským očistcem, ze kterého se budou muset vykoupit pokorou a dobrem.

Těžko hodnotit. Nevím jak vy, ale já osobně se vracím a budu zde znovu a znovu obšťastňovat své souputníky pozemšťany tak dlouho, dokud mi někdo nahoře neřekne, že stačilo, protože už nemám co víc nabídnout ani ztratit. Kromě toho tato teorie návratu v sobě nese lehkost bytí, že vše, co jsme nestihli v tomto životě, stihneme v příštím. Ano, je v tom kousek lenosti, ale současně ochrana našich nervových soustav před stresem.

Vyslechla jsem si rozhovor dvou dam v zahradnictví u kasy. Jedna druhé říká: „To už neřeš. To si musejí vyřešit oni dva sami. My s tím nic nenaděláme, zvlášť když jsou oba mrtví…“  Tento střípek rozhovoru mě zaujal. Jak s touto informací naložit? Dámy vypadaly jako já nebo vy. Neseděly na košťatech, neměly na nose bradavici a ani v podpaží věšteckou kouli. Nebyla tam stopa po žertu ani nadsázce. Jen konstatování faktu.

Připusťme, že jsou mezi námi jedinci nadaní shůry, kteří vědí víc než většina smrtelníků. Nebude jich moc, ale věřím, že tu jsou. Nevím, jestli znalost našeho osudu po životě je výhra nebo prokletí. Ať je to tak, nebo tak nebo některé náboženství vyhrálo Bingo a hlásá skutečnou pravdu… všechno, dokud jsme nepřekročili osudný práh, jsou spekulace. Jsem pro jediné: zůstat v módu zvědavosti. Jak to tedy je? V něm je totiž příslib možnosti na něco se těšit. Něco končí, ale možná něco nového začne.

Jediné, co je jisté, je osud zvířat. Ta jednoznačně odcházejí do zvířecího nebe. Svojí bezelstností a vnitřní čistotou nemůžou jinam než do nebe. To mi nikdo nevymluví. Možná vědí víc a snaží se nám tu celou dobu říct, že skutečné nebe je možné vytvořit i tady a teď, pokud se přestaneme honit za iluzí nebe někde jinde.

Vaše Dagmar