„Humor není žert, humor je životní postoj.“ I. Hurník
Dnešní nedělní ráno jsem byla v posteli praštěná třikrát do čela medailí svého pětiletého syna, který mi znovu ukazoval svoji výhru ze včerejšího fotbalového turnaje. Matně jsem si uvědomovala, že medaili za třetí místo (při počtu pěti mužstev), jsme včera oslavovali boucháním šampaňského, abychom zvýšili jeho dobrý pocit. Přišlo mi ovšem nefér, že tuto radost musím sdílet i druhý den, v tak nekřesťanskou hodinu. Než jsem ho stačila vyhodit i s medailí z ložnice, přitulil se a ptá se: „Mami, víš, co je kaktus?“ Než jsem se zmobilizovala k odpovědi, která by se kaktusu určitě netýkala, tak říká: „To je nasraná okurka!“ V ten moment jsem byla vyléčená ze sebelítosti nad mým nedokonaným spánkem, odpustila jsem mu i tu vulgaritu a začali jsem se s manželem smát. Syn vyhrál!
Na tomto jednoduchém příkladu lze ukázat, jak humor ve správný čas na správném místě dělá zázraky. Můžete podotknout, co když ovšem nejsem vtipný?
Ať cíleně nebo mimoděk, každý člověk dokáže humor využít nebo použít. Chce to být jen autentický a věřit, že život je celkem fajn. Nebrat se moc vážně, protože hrozí, že se sám stane objektem humoru. „Sebehumor“ dokázal nejednomu člověku pomoct vybruslit z patové situace.
A proč? Protože přiznáte, že jste taky jen člověk, připustíte vlastní slabost a v očích ostatních zlidštíte. Dáte jiným šanci se s vámi ztotožnit. Ocení vaši odvahu a začnete je zajímat nebo pokud chcete, odpustí vám.
Měla jsem klienta akademika, který trval na tom, že není vtipný. Byl o tom skálopevně přesvědčen a po dlouhodobé přípravě na přednášku, kdy si piloval vtipné historky, došel k závěru, že je ztracen. Proto při přednášce řekl svým posluchačům: „Tak dlouho jsem trénoval svoje vtipy, že mě až rozbrečela moje neschopnost vás pobavit. Proto jsem se rozhodl vás uchránit a v této oblasti budete holt ochuzeni“. Zvedla se vlna smíchu a potlesk. Dotyčný byl autentický a otevřel bránu k srdci svých posluchačů. Nezamýšlel to a možná proto se to setkalo s úspěchem. Nemusím podotýkat, že pak si již dovolil tu a tam nějaký ten vtípek, který byl vždy korunován smíchem publika. Tato zkušenost jej katapultovala mezi nejvtipnější přednášející na celé katedře. Cesta byla trnitá, ale stála za to.
Češi jsou prý experti na dělání si srandy v jakékoli situaci. Je to dáno údělem malého národa, který byl historicky válcován kde kým. Své by o tom mohl vyprávět například takový říšský protektor R. Heydrich, který nás údajně nazval „smějícími se bestiemi“. Ostatně on byl na Čechy vůbec expert, o čemž svědčí jeho další tvrzení, že „Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutek, který se pod tlakem snadno skloní, ale švihne zpět ve chvíli, kdy to nejméně čekáte“. No, nemusím zmiňovat, že jeho pobyt u nás nebyl pro něj životadárný… Ale jinak jsme národ laskavý a mírný. Zkrátka jak říkal Miroslav Horníček „Humor je vážná věc“.
Věřím, že jiné národy jsou také pyšní na svůj humor. Nám Čechům to vtipné nepřijde, což bude dané národnostními rozdíly, jazykovou bariérou a neznalostí místních poměrů. Jsme svedeni na špatnou cestu otrockého překladu, který nechytá nuance a esence, které humor dělají humorem. Uznejte, kolika cizincům přijdou vtipní Světáci nebo Homolkovi?
Svět nám občas nerozumí, snad protože jsme trochu jiní. Jak říkával komisař Ledvina, „my tu neboxujeme, my se prosím fackujeme“.
Ať je to jak chce, člověk je tvor životaschopný. I v tom největším „srabu“ si hledá cestu ven. Touha přežít je dána od pradávna. Mozek jsme si vycvičili tak, aby nejenom měl schopnost v rychlosti blesku zvážit situaci buď pro útěk nebo útok, ale lety evoluce se nám povedl i „majstrštyk“. Na rozdíl od jiných tvorů máme možnost VOLBY, ovládáme své reakce, chování, vnímání a do jisté míry i cítění. Máme dar analyzovat nabité informace a zkušenosti. To je slušný výčet možností, jak se postavit životu čelem. Když k tomu přidáte humor, který je esencí života, máte slušné vyhlídky.
Pěstujte humor, buďte nad věcí a smrtícího humoru se nebojte!
Vaše Dagmar