Znáte to. Baví se mezi sebou dospěláci na různá témata a přítomny jsou děti. Vždycky si z vašich názorů a mouder něco vezmou. Tak nějak po svém, dětsky... Náš rozhovor se týkal nějakých krádeží, kdo je za ně zodpovědný, jak postupuje policie a jaké jsou šance na odsouzení pachatele.
Malý Felix poslouchá a říká:
„Takže je možnost, že ten pán kradl a soud ho nezavře?“
„Ano, taková možnost je, pokud soud bude mít nedostatek důkazů.“
„Ale to je nespravedlivý. Co když to byl jen šikovný zloděj a důkazy schoval?“
A pak říká: „A to mi chcete říct, že když mi někdo ukradne mámu, já půjdu na policii a budu mít třetí den stejný trenky, budu hladový a nešťastný, tak mi policie řekne: „Máš málo důkazů, přijď jindy?“
Střet dětského světa se světem dospělých je osvěžující zpravidla pouze pro dospělé. Nás to vrací do veselé hry, ale dětem působíme trauma.
Válka na Ukrajině zhoupla všechny i děti. Další dotaz mého syna:
„Mami, myslíš, že víc bolí, když tě střelí do nohy nebo do ruky?“
Fascinuje mě, že se nad tou otázkou vůbec zamyslím.
Vážnost situace nad psýché mého syna jsem pochopila, až když mi představil svoji teorii záchrany v případě války. „Kdyby byla válka, polil bych nás všechny doma kečupem a lehli bychom si, aby si mysleli, že jsme mrtví. Jen by byl problém se psy, protože by tu hru s námi nehráli a vrtěli by ocasem.“
Tak jsme si spolu sedli a povídali si o tom, že nebezpečí nám nehrozí, kečupu nebude potřeba a necháme si ho k párku v rohlíku, který má tak rád. Ukončili jsme debatu, že určitě zvítězí zdravý selský rozum, protože ve finále se chceme všichni mít hezky. A to s válkou v zádech není možné. Pocit bezpečí je primární potřeba nás všech.
“Dobré matky střílejí své manžely lukem a šípy – aby nebudily děti.“ Řekl Peter Ustinov. Co bych pro své synky neudělala…
Současně souzním s citátem neznáme autora: „Výchova dětí je stejně snadná jako slézání Cheopsovy pyramidy na vysokých podpatcích, s vědrem ledu v ruce, který nesmí roztát“.
Vaše Dagmar