Donedávna jsem vnímala světovou digitalizaci a rychlý přenos zpráv z celého světa díky sociálním sítím jako zátěž. Převládal u mě pocit, že 95 % informací, které se koncentrují v mém mobilu, je úplně zbytečných. Zmýlila jsem se, je to 99 %.
Nezajímá mě, co se děje na druhém konci světa. Ani co jedl dnes ráno senilní Bruce Willis (ten mě mrzí, toho jsem milovala a nechci ho vidět v plínách), anebo co za hadříky si obléká anorektická bývalá členka Spice Girls. Občas (spíš výjimečně) mě něco alespoň pobaví. Naposledy to byl byznysový výjezd Petra Fialy do subsaharské Afriky, kdy ho ani nepustili na území Nigérie. Nestojíme jim ani za otevření ruční závory na čáře frajerem, který odhání tuny much a při tom haleká: „Vraťte se domů opičáci!“ To je sranda, ne?
A jak se tak prodírám nepřeberným množstvím informačního braku, přišla zpráva, která navždy změní můj život k lepšímu.
„Španělští vojáci si úředně mění pohlaví, aby dosáhli na benefity pro ženy“… zní novinový titulek. Ještě jedna věta z článku mě zasáhla, než se mi vše ostatní zamlžilo do oparu zbytečnosti. „Navenek se cítím jako heterosexuální muž, ale uvnitř jsem lesba.“ řekl vousatý Roberto Perdigones, uznaná desátnice.
Od teď již nikdy nebudu potupně čekat na kabinku dámských toalet v ženské frontě, zatímco vedle vás volně proudí procesí mužů na pánské záchody.
Se zájmem sleduji (co také dělat jiného), co je to za ženský, které dokáží dobrovolně strávit v takové kabince i deset minut. Jdou tam za jiným účelem než já? Jsou jinak oblečené než já? Mají snad pod sukní řetěz se zámečkem v rozkroku kvůli cudnosti nebo tam lezou v neoprenech? Anebo si v nádrži na splachování schovávají sáčky s heroinem pro vlastní použití?
Zdravý rozum velí si ani nesednout na prkénko veřejného záchodku. Takže to jsou gymnastky, které vydrží ve vzduchu v podřepu s desetiminutovou zátěží svého těla trénovat stehna? Doteď jsem na to nepřišla. Mé slušné vychování mi brání před položením těchto otázek dotyčným dámám. Věřte, že tento blog by neunesl můj verbální projev, hnán rozjitřenými emocemi, kterých jsem v té chvíli plná.
Moje následující návštěva veřejné toalety (třeba na pumpě, kdy přede mnou v řadě bude armáda dam v pokročilém věku, jedoucí karosou na aerobic do maďarských lázní) proto bude vypadat asi takto:
„Milé dámy, navenek se cítím jako heterosexuální žena, ale uvnitř jsem gay!“ A hrdě minu frontu obstarožních žen, které si z nepochopitelného důvodu dovolí mrhat svým drahocenným časem ve frontě u hajzlů, jako by nevěděly, kolik času jim zbývá.
Vaše Dagmar