HROBNÍKOVA MILENKA

Pro Matyldu našeho buldoka jsem měla představu jiného štramáka po jejím boku, ale co už? Evidentně navázala vztah s hrobníkem, ale pak se rozhodla, že mu z té jeho lopaty spadne.

Když má někdo buldočí povahu, drží se života zuby nehty. S buldočí urputností postupuje pomalu kupředu, nekouká nalevo ani napravo. Není to nijak sexy ani přitažlivé. S tímto člověkem vás nečeká život plný dobrodružných zvratů a pro toho, kdo má rád jízdu na životním tobogánu, není buldočí povaha pro něj. Ale přesto, věrna hesla – „Nikdy neříkej nikdy“, půjde to, budete-li mít velkou fantazii a bohatý osobní život.

Buldočí povaha má i výhody. Tento člověk je předvídatelný, není náladový, bývá věrný, má tah na branku a většinou docílí toho, co potřebuje, respektive co si zamane. Většinou je to tedy na úkor okolí, protože jeho blízcí hynou nudou pod náporem jeho soustavné pomalosti, bez vybočení ze zajeté trasy.

Já Matyldě na procházce hystericky říkám „Couro“, protože se courá. Každý šnek na její vyšlapané trase je zajímavý a drn, který je o metr dál bývá objektem předlouhého čichového studia. To, že pospíchám a mám být někde za 10 minut, ji nechává stoicky klidnou.

Matylda nás jako štěně hned vyvedla z omylu, že bude klasickým štěnětem. Skákání, projevování radosti za jakékoli situace a permanentní psí vděk v očích, není její parketa. První rok neslyšela na svoje jméno (nebo slyšela..?). Když jste ji zavolali, otočila hlavu za sebe v gestu, že tam stojí někdo, koho se to týká. Podezírala jsem ji, že díky jejímu původu ze Slovenska máme jazykovou bariéru. Hračku, o kterou měla zájem, pozorovala tak dlouho než dotyčný, který ji chtěl hračkou rozdovádět, nakonec otráveně hračku pustil na zem a ona si ji vzala.

Sedět na zápraží, koukat do dáli a několik hodin se nepohnout, to v sobě nese bohatý vnitřní život, který každý nemá. Vrabec, který k ní přiletěl, rychle pochopil, že z její strany žádné nebezpečí nehrozí a seděli tam vedle sebe.

S odstupem času vidím, že Matylda měla vstoupit do mého života. Učí mě zpomalit tempo, přerovnat si priority, zvážit, co je důležité a co méně. Dotáhla to se mnou tak daleko, že si i já umím sednout na lavičku a při čekání na ní rozjímat (už si s sebou beru i kafe). Má to něco do sebe. Nic neuteče a svět se točí dál.

Těžký zápal plic, alergická reakce a přešlechtěnost této rasy způsobily kolaps a Matylda přestávala dýchat. Rychlý profesionální zásah veterinářky, moje šeptání do Matyldinýho ucha o tom, co všechno ještě zažije, když přežije a její buldočí povaha způsobili, že Matylda mezi námi zůstala.

Dala si jen dostaveníčko s hrobníkem v meziprostoru, v předsíni velkého sálu Valhaly, kde se rozhoduje, jestli se jako bojovník vydáte navždy hodovat bez tíže a bolesti nebo se vrátíte do světa, který možná občas bolí, nezaručuje procházku růžovým sadem, ale je hřištěm, kde může zažít ještě tolik zajímavých věcí.

Cestou domů z veteriny jsme ji pustili písničku „Můj čas“, protože …můj čas je pouhopouhé prozatím… A ač se celý příběh točí „jen“ okolo psa, uvědomila jsem si dvě věci: „Nikdy nevíš, kdy to s tebou sekne.“ A to v sobě nese obrovský závazek dělat a zkusit všechno, co vás láká, protože pak už možná nebudete mít čas… A druhá věc: „Obklopuj se těmi, kdo za to stojí“, protože ti vám zůstanou nejen v době, kdy je sranda, ale mohou vás svojí láskou přetáhnout z Valhaly zpátky domů.

Vaše Dagmar