Podle mě vymyslel lyžování někdo, kdo chtěl jít Bohu naproti. Vydrápal se na horu a tam si ho Bůh bohužel nevzal. Místo toho, aby se na to dotyčný vykašlal, rozhodl se (zcela bez fantazie) o druhý pokus a pro sichr si sbalil dvě prkýnka, aby byl dřív dole. Je neuvěřitelné, že se tyhle móresy chytily v tak masivním měřítku. Lyžuje skoro každý, přiblížit se Bohu jde málo komu a nikomu to nevadí.
Zastávám teorii, že tak jako nepatříme do hlubin moří, kde na nás (světe div se), může bafnout kdejaká havěť, tak nepatříme do výšek, které jsou privilegiem ptactva. Naším fyzickým předurčením je plácat se v nížinách, v údolích a na březích řek. Vždyť jsme celkem křehká a nedomrlá stvoření.
Stejně nerozumím, jak si někdo může dobrovolně připlatit a nechat se vystřelit do vesmíru. Máte pocit, že nežijeme ve vesmíru? Pokud chcete, aby se vám točila hlava závratí a dostali se do jiné dimenze, znám kromě legálního alkoholu, mnoho jiných drog, které vám zážitek zprostředkují podobný. A nepoměrně levněji.
Abych nebyla hnidopich, byla společensky přijatelná i v zimních měsících a měla nějaké kamarády, což předurčuje sdílení společných zážitků, rozhodla jsem se po zralé úvaze, že budu taky lyžař.
Mozek míní, duše se chvěje, tělo cítí a dělá si co chce. Vzpomněla jsem si na všechny meditační techniky, které mi běžně jdou. „Uveď své tělo, mysl a duši do harmonie…“
Panika mě zachvacovala už na lanovce, kdy jsem s přimrzlým zadkem k sedačce dostávala závratě, jen co jsem se naklonila pod sebe. Schůdným řešením se nabízela varianta, pokud nahoře nevyskočím ze sedačky, bude mě muset ta samá lanovka přežvýkat jako ve výtahu pátera nostra a já se s potupou (ale zdravá) vrátím zpátky dolů. A v Apre-ski baru se můj pocit prohry velmi rychle rozplyne.
Přede mnou se tyčily zlověstné hory zahalené v mracích, které ani trochu nepřipomínaly přívětivé zimní instagramové destinace. Pokyny, co mám dělat, abych ladně sjela, byly jednoduché. Nicméně já sjezd z kopce povýšila na mnohem bizarnější disciplínu. V půlce kopce jsem si přála, aby si mě Bůh skutečně vzal.
Moje kanonáda vulgarit předčila nejednoho dělníka lidu. Věřte, styděla jsem se, ale bylo to to jediné, co mi na tom kopci šlo. Vlastní děti mě už zkraje kopce opustily. Ujely mi dolů pro neskonalou ostudu, kterou jsem jim působila. Jen manžel zůstával. Asi si vzpomněl, že v dobrém i ve zlém…
Jsou v životě chvíle, které lze nazvat nelehké. Jsou chvíle, které vás postaví čelem tvrdé realitě. A chtě nechtě musíte uznat, že si situace žádá změny vašeho přístupu. Jsou chvíle, které vás přesvědčí o tom, že se máte vzdát nebo naopak přidat. Každý si tam může dosadit to své.
Jisté a neměnné jsou 3 věci:
„Nezkusíš, nevíš!“ Teoretické dohady jsou k ničemu a kolikrát mylně stresují.
„Nezkusíš a ve svých vlastních očích budeš vždycky srab.“ Ač si to můžete okecávat, jak chcete a komu chcete.
„Nezkusíš a připravíš se o poznání sebe sama.“ Dnes se tomu říká seberozvoj. Žijete-li v komfortních zónách, máte prachbídnou představu, kde jsou vaše mantinely. Co když žijete naprosto poddimenzovaní? Není to škoda?
„Kde já jsem mohl být, kdybych to zkusil…?“ Možná jo, možná ne. Ale vy to nezjistíte.
Výzvám a sportu zdar!
Vaše Dagmar