Já mám vzor ve svém psovi. Kdo čte můj blog nebo je se mnou ve spojení na Insta nebo Li, tak ví, že máme anglického buldoka Matyldu.
Je mi inspirací, jak je skvělé zpomalit a co nejvíc si mentálně zjednodušit život. Ona neudělá zbytečný krok navíc. Když se luxuje, otráveně odchází do ložnice, protože ji hluk irituje. Emocionálně je skoupá, takže nemá výkyvy nálad. Umí přivřít oči chtíčem, to chci taky umět. Hodiny dokáže sedět téměř v meditační poloze, tudíž i za běžných okolností hysterický vrabec pochopil, že vedle ní může v klidu sedět a koukat stejným směrem. Trochu mi Matylda připomíná E. Tolleho, který razí cestu přítomného okamžiku a jediné lidské na něm je, že to s námi myslí asi dobře.
Včera jsem vyběhla do terénu, vedle mě Matylda v mírném poklusu, který ji výrazně netěší, ale jak jsem ji vysvětlila, prospívá její kondičce. Když může, tak se zastaví a přidává se k jiným kolemjdoucím, hodnotíc je jako pomalejší tedy sympatičtější. Mně irituje její citová plochost, i proto, že pokud platí, „jaký pán takový pes“, jsem velmi prodejná (a nesmírně krásná).
Běžel pán, který mě předběhl a Matylda se mu pověsila na paty. Chudák pán nemohl tušit, že věšení na paty v jejím podání znamená maximálně tři tempa v rychlém sprintu a následnou ztrátu zájmu a zastavení. Trochu se lekl, když jsem zařvala: „Matesi, ty nejdeš s pánem, ale se mnou!“ A on se otočil a křikl na mě: „A víte, že ten váš Mates nemá koule“?
Ne, nevím to. Co je pánovi do našich koulí? Měl být rád, že jsem nedala povel: „Trhej!“ Jsou přeci angličtí buldoci vycvičeni na boj s býky tak, že jim bravurně rozkoušou kotníky, a tím je položí na lopatky? Koukám na Matyldu a chápu, že ona vidět býka, vynaloží své léty nashromážděnou energii k tomu, aby mě předhodila jako svačinu a sama pelášila domů.
Přešlechtěná Matylda je mým vzorem nadále a já si s ní uvědomuji, že jsme staletími evoluce „přešlechtěně“ vyměkli s ní. Tak jako Matylda už neporazí býka a chcípne hlady bez pomoci, tak i my nezvládáme nic, co je mimo naši komfortní zónu.
Jsme schopni říct, že jsme zbídačení po hodinovém nákupu v obchodním centru, ač jsme si tuto zábavu sami vybrali. Jsme zdevastovaní, když svítí moc sluníčka a bez lahve s vodou si nedovedeme představit hodinu pomalé jógy. A v zimě nám je zima. Dva dny starý chleba nejíme. Jsme otrávení, že jsme dokoukali poslední sérii na Netfixu a musíme hledat dál. Datem prošlé maso nemilosrdně vyhazujeme, aniž bychom vzdechli nad tím, že to byla část živého tvora, který nám nestál ani za to, abychom ho včas pozřeli. Život a smrt vniveč. To by se Matyldě stát nemohlo, jistě by ho sežrala v záruční lhůtě.
Vím, o čem mluvím, jestli někdo inklinuje k lenosti a rochnění si v komfortních zónách, jsem to já. Vlastně pud sebezáchovy mě dovedl ke coachingu. Povinně si dávám cíle, mety, abych se nesesula na úroveň prvoka. Musím jít vzorem svým klientům. Ještě jednu výhodu to má. Neb je mi tato oblast lenosti a výmluv blízká, velmi rychle se umím vžít do kůže koučovaného. Vlastně ho tak trochu vždy prokouknu. Během chvíle ho zbavím všech výmluv, které během života perfektně vypiloval. Protože já jsem dál. Já už všechny berličky a výmluvy vymyslela. Má fantazie v tomto oboru nezná mezí. Kdybych tuto energii narvala do něčeho smysluplného, kde já jsem mohla být! Tuto zdlouhavou cestu vám díky tomu s radostí zkrátím.
Ale ani v celoživotním boji s leností si stejně nikdy nepořídím ohaře, ale vždy plemeno klidné povahy bez ambic z pohybu. Přece jenom potřebujeme nastavená zrcadla. Viva Matylda!
Vaše Dagmar