V rámci práce nad vaším časovým harmonogramem můžete relativně slušně uvést svůj život do ladu a skladu. Po bedlivém přemýšlení zjistíte, že spousty věcí dělat nemusíte, můžete je delegovat na jiné nebo je vynechat. Kolikrát činnosti, které provádíte zcela automaticky pro ostatní, jsou vesměs jen vaší utkvělou představou, že jsou nutné. Poté co je dělat přestanete, se na přechodnou dobu dostanete v nemilost vašich tyranů, ale posléze zjistíte, že řadu činností zvládnou tito jedinci slušně sami.
Paradoxně vidím kolikrát na svých klientech smutek. Smutek, který pramení z toho, že si uvědomí, že jsou nahraditelní. Aura nepostradatelnosti se rozpadá a jim se otevírá volný prostor na vlastní záliby, které dosud odkládali. Začínají vymýšlet jiné zbytečné činnosti, aby se nemuseli postavit čelem svým perfektně promyšleným výmluvám.
Pak zní otázky následovně:
„Proč jste to všechno dělali?“
„Proč jste si stěžovali na nedostatek času?“
Tak, to byl koučovací koutek pro zamyšlení :-) a teď k té možnosti vyrobit si složitosti.
Jsem klasickou ukázkou toho, jak se opravdu poctivě rozhlédnout kolem sebe a nasát všechna možná omezení, která život skýtá.
Jsem náchylná k pověrám, které mám potřebu dodržovat. Nesnáším každého, který přijde s novou, téměř vědecky podloženou teorií, proč tu či onu pověru dodržovat. Ač jsem inteligentně smýšlející žena, v mé šedé kůře mozkové, se uhnízdí varovný signál, že na tom něco může být. Takže v tomto modelu zajisté chápete, že je lepší splnit ty pověry všechny.
Jsem šťastná, že přestávají jezdit zelený trabanty. Už nemusím třikrát skočit, abych měla štěstí. Jsem ráda, že se nebudu už rozmnožovat a nemusím do roka dítěte udržovat vlásky svých ratolestí v délce, které jim do roka a do dne dorostly. (Neb všichni víte, že pokud dítě ostříháte do roka, nedožije se dospělosti). Všichni moji chlapci do roka nosili v hlavě berušky, aby vůbec viděli, protože délka vlásků byla ohrožující jejich zrak. Urážela jsem se, když kolemjdoucí chválili statné holčičky v modrém oblečku v našem kočárku, protože soudili, že berušky a jiné sponky v hlavách mimin, je jasný ukazatel holčičího pohlaví.
Jsem schopna na dálnici z 200 km v hodině zastavit své auto, abych nepřejela místo, kde si to štrádovala nic netušící černá kočka přes cestu. Když přejedu já první, je to jasné neštěstí. Nic mě nezviklá, abych jela. Dovedete si představit slovník řidičů aut za mnou, které brzdím…No nedá se nic dělat.
Stejně tak pohřební vozy mi nedělají dobře, zvlášť pokud jsou v blízkosti cizí osoby a já mám jedinou utkvělou představu třikrát si odplivnout, abych zažehnala smůlu. Ač v norkovém kožichu a v podpatcích, mám nutkání plivat kolem sebe. Představa, že jsem přistižena plivající jako poslední dělník v dole, je mi poněkud žinantní.
Ztížení svého života si zpestřuji pověrou, že se nemohu vracet zpátky domů, pokud něco zapomenu. Při mé logistice se třemi dětmi je to vskutku velmi omezující faktor, zvláště po ránu. Stát před zavřenými dveřmi domu, který jsem právě opustila v crocskách a v šatech, je boj mé pověrčivosti s realitou všedního dne.
Potkat kominíka je štěstí, ovšem jen v momentě, že si šáhnete na knoflík a něco si přejete. Pokud jste jako já v legínách a v péřovce na zip, vnímáte to jako výsměch osudu, protože je to neřešitelná situace, pokud se nechcete vrhat na kolemjdoucí lidi, kteří knoflíky oplývají. Asi by vám nerozuměli.
Jednoho pátka třináctého, jsem opravdu trpěla jako zvíře. Byl to den určený pro narození jednoho z mých synů. Když mi došla vážnost situace, že porodník opravdu vyslovil verdikt třináctého pátek, jsem odmítla jakkoli spolupracovat na tomto nepochopitelném datu porodu. Ovšem příroda si nevybírá a já jsem skutečně toho nebohého chlapce přivedla na svět třináctého v pátek. Doteď toho porodníka nesnáším. Svého chlapce stále sleduji, zda může pokořit tuto zlovůli osudu, kterou jsem na něm spáchala.
Boty na stůl nepatří. To ví přece každý. Jak ovšem uchránit obuv před zákeřným štěnětem, které veškerou svoji energii věnuje tomu, aby vás připravilo o krásné lodičky, za které jste před dvěma týdny málem položila život, aby jste je měla? Přece nedopadnu jako můj manžel, který jednu botu po ohlodání našeho psíka ani nepoznal a torzo druhé boty, bylo poctivě zahrabáno pod keřem rododendronu. Evidentně Matyldě došla síla a tuto druhou botku si nechala "na potom" ve skrýši.
V tomto duchu se samozřejmě zdá šlápnutí na kanál jako banalita, ale já, ač skáču stále v podpatcích po kočičích hlavám, jsem schopna a ochotna kanálům se vyhýbat.
Ráda vám budu odstrašujícím příkladem, jak si nedělat ze života takové malé peklíčko. Fandím všem, kteří mají otěže svého osudu pevně v rukou a žádnou pověrou se nenechají rozhodit. Jediné, co je mi ke cti, že těmito omezeními nezatěžuji své blízké, abych je nenahlodala svými obavami z nedodržení zásad, které nemají žádnou oporu v logickém uvažování.
Zlepšuji se. Začala jsem šlapat na kanály a světe div se! Nepropadla jsem do útrob matičky Země a ani následně se ten den nic nestalo. I jiné pověry jsem už unaveně schopna vzdát a přehodnotit, ale tu černou kočku přes cestu nikdy!
Jaké vy máte pověry, na kterých trváte?
A jak se vám s nimi žije?
Vaše Dagmar