Při přečtení této věty jde člověk okamžitě do defenzívy. „Jak jako? Jak hamižnit? To není můj problém. Já jsem přeci velkorysý.“
Zaváhala jsem, jestli zrovna já mohu psát článek o hamižnosti. Šla jsem do sebe. A ptám se: „Jsi hamoun, Dagmar? Samozřejmě, že ne, myslím na jiné, pro jiné bych se rozkrájela…Když mohu, tak dám, poradím, pomohu…“ To bylo to první, co mě napadlo. Bohužel, myšlenky plynou a vkrádá se mi pocit, že nic není tak blankytně modré, jak se na první pohled zdá.
Tak například s mojí dlouholetou přítelkyní máme už léta dohodu, že v případě našich úmrtí si navzájem (což samo o sobě asi nelze), vykopeme tak velké hroby, abychom si tam mohly naházet (vedle našich mrtvých maličkostí) všechny kabelky, které za svého života nahromadíme. Obě máme syny, takže není komu co předávat. A těm cizím cácorkám – snachám, už určitě ne. Když já je nebudu nosit, tak nikdo. V podstatě je čas začít kopat jámy. Vzhledem k oblíbenosti tohoto hobby a našemu vysokému věku jsme dosáhly vynikajících výsledků. Ještě bychom mohly zvážit i to množství bot, které zdobí naše skříně. No a jsme u toho - „hamty hamty, ať máme víc než tamty“.
Tato „dohoda“ nás drží nad vodou, když se hroutíme pod náporem našich chlapců, kterým příliš nerozumíme, nechápeme jejich nevděk a naprostou apatii vůči citům jejich matek. Je to taková malá revolta a pocit odplaty za ty ústrky, které na nás chlapci páchají. Jsme takové souputnice, které v tom nejsou samy. Je to povzbuzující pocit. Když ji zavolám se stížností na mé syny, řekne: „Vydrž, šetři se na jindy, bude hůř!“ Z pozice matky se staršími syny ví, co říká.
V tomto případě jde o hromadění kabelek a jiné drobné poklesky. Jisté zlepšení v této oblasti na sobě ale pozoruji. Chápu, že najednou nemohu nosit deset kabelek v ruce a ani mě nebaví si měnit kabelku každý den. Také mi už je jedno koho bych tou kabelkou mohla nadchnout (ví bůh, jestli jsem tím někdy někoho nadchla). Člověk začíná mít priority jinde. Už jen tím, když si uvědomí, že jediné jisté je obří jáma v zemi plná kabelek. Na svém náhrobku bych to vytesané mít nechtěla: „Zde leží Dáda, která měla krásné kabelky…“ Napadlo vás někdy, co byste chtěli mít na náhrobku vytesáno VY?
Možná je to kouzlem začátku nového roku, ale domnívám se, že „hamižnit“ jak na poli materiálních věcí, tak na poli citů a emocí, je dobrovolným vězením pro naše duše. Nic to nepřinese nám ani ostatním. Jak dlouho má člověk radost z nové věci, kterou rozšíří už tak velké statky, které má? Hodinu, dvě? Týden? Když pomůže zcela nezištně někomu, kdo pomoc potřebuje, je to věc, která zdaleka přesahuje jeho samotného. Máte ze sebe radost, akt sám o sobě je tak nabitý pozitivními emocemi, že ho nelze zapomenout. Hadry a kabelky rovná se nula. Pokud člověk jede v módu najíst se, napít se, nakoupit a pobavit se, tak jediným výsledkem je, že je nažraný, napitý, nevejde se přes krámy do baráku a podívá se přitom na televizi. A dál?
Začínám nový rok plným uvědoměním si latinského slova CARITAS. Dnes charita – milosrdná, nezištná láska k bližnímu. Jsem pro, aby si každý našel tu svoji caritas, co je jeho srdci nejbližší a aktivně se zapojil do nějakého projektu, kde se může, ať finančně nebo fyzicky stát lepším člověkem. Každý ví kolika procenty svého já, může být nápomocen. Věřím, že spousty z vás jsou aktivní v této oblasti už dnes. Mám úctu k těmto lidem, chci být jimi obklopená a mít je za přátele.
Přátelé, dobrou ruku při výběru vašich srdcovek v oblasti charity a těším se na tipy, které rozšíří mé možnosti pomoci. A prosím vás nezapomínejte na psy, to je zase moje srdcovka :-)
Vaše Dagmar