Ukrajina, agrese, válka, Rusko, zvyšování cen nafty, benzínu, energií, schodek státního rozpočtu, všechno se to sype. Dotazy typu „Co se s tím Putinem děje?“, jsou odborníky komentovány tak, že do hlavy mu nevidí, ale dozajista udělá to či ono. Se znalostí věci nad odulostí jeho tváře vědí, že je opuchlý pod nánosem botulotoxinu, umírá na zhoubnou nemoc nebo se jen přežral, a proto má tak malá očka.Věřte, vůbec mě nezajímá, co má s ksichtem.
Můj jediný zážitek s Rusy je ten, kdy jsem jako adolescentka křepčila v baru a začal se mi dvořit jeden Rus. Byl mnou zcela unesen, ale řekl mi: „Škoda, že nejseš naše. Klidně bych si tě nechal. Bohužel, ty nikdy nepochopíš, jak velcí my jsme.“ Tak zaprvé, ví bůh, jestli bych si chtěla nechat já jeho a za druhé, bylo to poprvé, kdy byl někdo znechucen mým českým původem. Překvapilo mě to. Tahle jejich „velká ruská duše“ je jejich osudem i zhoubou. Věřím, že jejich pád uvidíme brzy.
Doma jsme si museli o válce na Ukrajině vážně promluvit s naším sedmiletým synem. Seděl fascinovaně u televize a říká: „Já tomu Putinovi rozumím, on jediné, co chce, je mít větší svoji zemi“. A rozvinul teorii, že my Češi bychom taky mohli být větší třeba o Rakousko, protože mají Alpy, a tím by byl vyřešen náš nedostatek kvalitních lyžařských terénů. Když začal svoji odvážnou představu rozšiřovat o moře, museli jsme zasáhnout. Zde byl rozhovor na místě, neb jsme pochopili, že se nám v naší liberální a demokratické rodině líhne malý Mussolini. Stačilo málo, jen jsme otočili karty a dali mu náhled toho, že by se tedy třeba Rakousku líbila naše Praha, a tedy by si nás obsadilo a byli bychom jejich. Tato varianta se mu už tolik nelíbila.
A teď k těm velkým věcem v mém malém životě.
Nechala jsem si dobrovolně vrazit do pusy rovnátka. Strhla mě propaganda dentistů o mém budoucím štěstíčku v podobě skvostného chrupu, která mi zakalila mysl a já odhodlaně souhlasila, že půl roku budu mít v puse plast minimálně 22 hodin denně. Takže furt.
Ponechám stranou, že můj úsměv dostál podstatných změn a zvětšil se mi o zvýrazněný předkus, který hrozí vypadnutím a uvádím tím lidi v mé blízkosti do rozpaků.
Nemohu při běžné kontrole u vaření nejenom ochutnávat, ale běžná praxe skousnutí těstovin do stavu Al dente je neřešitelná. Cit nemám žádný. A to se nebavíme o tom, až se vilně zacením na svého manžela a nabídnu mu milostné hrátky. Vím, že je prožije v bolesti.
Když chcete jíst, musíte si plast vyndat, což doporučuji v soukromí, protože s plastem vytáhnete litr slin v provazcích. To si jistě často rozmyslíte, a proto nejspíš budu míň jíst a zhubnu. Budu takový hladový, smutný pes koukající na žvanec a hřát mě může jedině to, že jednou s perfektně rovným chrupem budu moci sežrat cokoli. To ovšem již budu z důvodu dočasného odmítání potravy neurotická. Přátelé mě opustí a rodina izoluje.
Jak řekl pan Werich: „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka“. Takže hlavu vzhůru, bude lépe.
Vaše Dagmar