Ač mi zoufalství šlape na paty, ač jsem rezignovala na běžný chod domácnosti, ač jsem benevolentnější ke svým dětem, abych jim z domova nedělala kriminál, pochopila jsem, že je čas na pokoru. Žádná omezení nejsou dost velká, abychom nemohli slevit z výdobytků naší doby. Tak holt nepůjdeme do hospody, do baru a nebudeme dělat věčnou zábavu našim dětem. Zábava mimo domov prostě žádná není. Vzhledem k tomu, že je to na dobu omezenou a všichni chceme koronavir vypudit z našich českých luhů a hájů, směřují naše kroky k disciplíně a pokoře.
Pamatujete si na školní jídelny? Ty statné ochránkyně našich neduživých dětských žaludků, co nám podle michelinských pravidel flákaly porce jídla na tácy z výdajového okénka? Tak to teď vypadá u nás. Moje kuchyň je okénko, které se snažím násilím ve 22.00 zavřít a řvu: „Přijďte si zase zítra!“ Ještě chvilku a budu moct nakupovat s důchodci od 10h do 12h úplně v pohodě a nikdo nebude mít námitky ohledně mého věku. Nevypadám zdravě, strhaná tvář, nedobarvené vlasy, pod tíhou stresu se mi ohýbá hřbet a v hlavě mi hučí od věčného monologu mého nejmladšího syna.
Je ideální doba dodělat si resty. Mám jich dost tak na měsíc. Když k tomu připočítám uklizení šuplíků v domácnosti, které vydrží v bordelu roky, protože se dají zavírat, mám co dělat. Také zahradu pravděpodobně přeměním v brzké době na japonskou.
Uvědomila jsem si, že po odpadnutí hrozby v podobě koronaviru, bude zapotřebí hlavně psychiatrů. Projeví se spousta skrytých duševních vad jedinců. Už teď mám našlápnuto na ADHD. Možná je to fáze před naprostou apatií, která ještě přijde. Taky jsem začala zpívat. Podle hesla: „Zpívám dobře, zpívám rád!“ Syn mi řekl, že je dobře, že k nám nikdo nesmí, když to slyší.
Primárně nám jde o život. Každému jinak. Pokud si neuvědomíme, že ochrana seniorů je nutná, tak nechtěně vyřešíme budoucí důchodovou reformu. Staří popadají jako mouchy. Zní to jako science fiction? Je to úsměvné do chvíle, než si uvědomíme, že se to týká našich matek, otců, babiček a dědů. Většina z nás je povolala na pomoc po uzavření škol a školek, protože přece nemají co dělat a mohou hlídat.
Svoji matku jsem vyzvala, aby dobu karantény strávila s námi. Argumentem mi bylo, že budeme pohromadě, nebude ji smutno, dostatek jídla a pestrost zábavy v kruhu rodinném. Pokřižovala se a procedila mezi zuby: "To radši koronavirus na mě!“ a s díky odmítla.
Nabízí se, vytvořit si na toto období plán. Pro sebe a celou rodinu. Staňte se styčnými důstojníky a manažery co dělat v nouzovém stavu. Můžete se pronudit a proživořit vaším „výjimečným stavem“ nebo ho využít ve váš prospěch a vytřískat z něj maximum. Sepište si v rámci rodinné porady, co dělat, jak se zabavit. Názory dětí by vás měly zajímat. Chce to disciplínu, harmonogram a jasný rozvrh. Kdy učení, kdy zábava, co se bude vařit.
Výhodu spatřuji i v psaní mého blogu. Nejenom, že papír (notebook) snese všechno, ale sdílení pocitů je dobrá forma terapie. A protože není co dělat, mám šanci, že si mé články někdo přečte. :-)
Jsem ráda, že moji klienti pochopili krásu Facetimu a Skypu a nemusíme přerušovat naše koučovací sezení. Nemusíme na sebe prskat, nikam dojíždět a víme, že tento mimořádný stav naší země nás neodradí na cestě k cílům, které jsme nastavili. Naopak, v tomto zpomaleném a omezujícím režimu mají klienti čas věnovat se sami sobě. Rozmyslet si kroky, které chtějí podniknout a nevisí nad nimi Damoklův meč, že musí teď hned něco.
Pokud nahlédnete do duchovních knih, s nimiž se v poslední době roztrhl pytel, tak autoři těchto děl apelují na moment „tady a teď“. Nic jiného není důležité. Minulost byla, budoucnost možná bude. Rozhodující je žít přítomností. Teď se mohu vědomě rozhodnout nasměrovat svou pozornost ke svým dětem, tělu, vzdělání, cizímu jazyku, …
Pro mne jsou to aktuální okamžiky, které věnuji svým synům. Právě teď chce mít můj nejmladší syn svou matku. Přítomnou a vidět na ní, že ji zajímá, jak bravurně jezdí na kole. Teď chce můj prostřední syn vidět a cítit, že jeho žonglování s mandarinkami je pro nás oba to nejdůležitější. A teď můj nesmělý nejstarší syn ví, že si se svojí matkou může beztrestně s plna hrdla zazpívat, ač na oko pohrdá.
Pokora v malých věcech vede k intenzivnějšímu prožitku tady a teď. Když tento pocit předáte ostatním máte šanci, že si tyto okamžiky užijete a nepropadnou v zapomnění.
Pevné zdraví, pevné nervy a energii nutnou pro lehčí bytí.
Vaše Dagmar