„Strach je převlečená žízeň po naplněném životě.“
Bojíme se pořád. Někoho, něčeho, předjímáme a píšeme si vlastní netflixové děsivé příběhy na pokračování. A protože jsme věrni vlastnímu autorství, přisuzujeme těmto vykonstruovaným příběhům punc pravdivosti.
Kdo je ve všem Nebojsa, tak buď kecá nebo se posunul ve svém vývojovém žebříčku do sfér prozření. Jen člověk odhodlaný a motivovaný pochopil, že strach mu nepřinese nic jiného než nenaplněné touhy, pocity selhání, komplexy méněcennosti a zpackané příležitosti. Ve finále tohle ví každý, ale málokdo překročí svůj stín a strach překoná.
Namítnete, že strach je normální, protože kdo strach nemá, tak mu pravděpodobně na ničem nezáleží. Nemá pud sebezáchovy, nemá co ztratit, nemá svůj život, rodinu, přátele, společenský status, pověst a své ego.
Čeho se člověk v důsledku nejvíc bojí? Že:
- zůstane opuštěný, sám, někoho ztratí a raději zůstává ve vztahu, který je bídný, ale aspoň něco,
- smrti, jednoznačné pomíjivosti života a ano, nikdo živý to tady ještě nepřežil,
- sociálního a společenského zostuzení, ohrožení svého ega, strach z odmítnutí, že se ztrapní/znemožní, a proto to co chce, nezkusí.
Někde v koutku duše cítíte, že si zasloužíte víc, než teď co máte. Svůj potenciál tušíte, víte, že máte na víc. Nebaví mě přízemní hlášky typu: „Nerouhej se! Buď rád za to, co máš.“ V překladu to znamená: „Zařaď se zpátky do stáda.“
To, co máte teď aktuálně kolem sebe, vám patří. To jste si vědomě vybudovali, tam jste vkládali svou pozornost a úsilí. Ať je to fajn nebo ne.
Co k tomu přistoupit jinak?
Máte svůj život natolik okouzlující a vzrušující, že není nic, kde byste se svému strachu postavili? Co když je tam někde za strachem něco daleko lepšího? Záživnějšího? Otevřou se vám dveře příležitostí, které zůstávají zabouchnuté, dokud nevykročíte své výzvě naproti. Co když se vaše černé scénáře nenaplní a vy zjistíte, že jste houby scénárista hororů a je to naopak pecka?
Konec konců, nezkusíte, nevíte.
„Odvaha je záležitostí vnitřní síly a rozhodnutí.“
Každý víte, co si dlouho přejete, co byste rádi zkusili a nemáte odvahu. Žere vás strach a věčné „ALE“. Něco, co si myslíte, že si zasloužíte žít nebo zkusit. Miro Žbirka zpívá: „Kdo sahá po hvězdách, ten musí zkrotit strach..“
Aby bylo jasno, tímto vás nenavádím k trestné činnosti, ani k tomu, abyste se vším řízli, spálili mosty a odjeli žít s ostrovní kráskou do Karibiku. Ale přece jenom ten Karibik, když nad tím tak přemýšlím… :-)
Vaše Dagmar