Vzhledem k tomu, že začal Mezinárodní týden koučinku a osvěta o něm, mám potřebu se ke koučování vyjádřit.
Pojem koučink, zdá se poněkud nešťastný. Aspoň v našich zeměpisných šířkách. Většina lidí si pod slovem koučink neumí nic moc představit. Snad jedině kouče, který řve při zápasech hokeje nebo fotbalu na své svěřence. Žvýká tak, že mu sanice klape nahlas. Má naběhlé křečáky na krku a nevěří, že koučuje taková paka. To byla po dlouhou dobu představa o koučovi.
Teď nám přibyli ještě jiní koučové. Západ, který je stále napřed, nám seslal „apoštoly lásky, klidu a míru“, kteří se prezentují tím, že dokáží zlepšit životy lidí. Dokonce tak, že když zaplatíte a budete řádně naslouchat jejich moudrům, které mají načtené v různé míře z knih, máte šanci nasát trochu té dokonalosti. Sebeprezentace koučů je někdy natolik sebestředná, že vykazuje rysy patologie. Narcisté, kteří si pro své dobro zvolili koučink, jako prostředek k ovacím pro svoji osobu. To je ten druhý častý názor. Nedivím se, mám také pár svých favoritů.
Pak tu máme názory různých lidí, kteří procesem koučinku prošli. Buď z vlastní iniciativy nebo jim kouče vybrala firma. Ti první jdou zpravidla od kouče ke koučovi a hledají toho pravého (aniž by tušili, že hlavní kouč je v nich), ti druzí jsou zpravidla „násilím“ k určenému koučovi dovlečeni. Názory se liší, ale často je patrná hořkost ze spolupráce. Koučové jsou k ničemu. Nic nového mi neřekl, nic se nezměnilo.
Po absolvování Neuroleadershipu jsem byla varovaná, abych slovo kouč raději nepoužívala, že to lidé nemají rádi. Z důvodů, které jsem uvedla. A co tedy jsem? Kouč je tedy tupý trenér, průvodce je člověk, který vás provede po zámku a řekne vám, kde kdo s kým spal. Přítel do nepohody? To je pro mě pes, a ještě k tomu nejste přítel, pokud si necháváte platit. Guru? Tak to už je velký pojem. Guru je pro mě pomalovaný indián těšící se právem respektu všech osadníků vesnice. Takže raději trvám na tom, že jsem koučka životních změn. Přijde mi to fér.
Zastávám názor, že pro každé zboží existuje kupec. Nevidím konkurenci mezi kouči. Co sedí jednomu, nesedí druhému. Proto jsou ta první setkání kouče a potenciálního klienta, tak důležitá. Během třiceti minut mají obě strany zpravidla jasno, jestli spolupráce bude fajn nebo to skončí u toho kafe. Stačí zapojit intuici. Je to tak jednoduché, jako když kupujete kabát. „Líbí, nelíbí, chci ho, nechci ho, mám na to, nemám na to“. Problém nastává, když ani ten kabát nejste schopni takto koupit. Rozhodující je vaše motivace a potřeba něco v životě změnit. Pokud toto není, nepomůže vám ani Dalajláma. Kouč se může přetrhnout a motivovat vás, ale kde nic není, tam ani čert nebere.
Tak jak jsou špatní a dobří lékaři a veterináři, jsou dobří a špatní koučové. Inteligentně smýšlející člověk v relativně krátké době pozná, jestli kouč vaří z vody nebo má zkušenosti a kvality člověka, kterému můžete věřit. Koučování by měl být proces vzájemného poznání a spolupráce, kdy kouč je skutečným průvodcem za lepší érou vašeho života.
Lovu správného kouče zdar!
Vaše Dagmar