Sedmý den s náramkem optimismu a mě nezbývá nic jiného než mlčet. Znejistěla jsem. Mé startovací sebevědomí dostálo trhlin. Lepší bude mlčet, pokud si nechci stále přehazovat náramek z ruky na ruku. Každý den začínám od nuly. Celých 21 dní bez stěžování se mi evidentně vzdaluje.
Kritické soudy mnou lomcují a můj oblíbený sarkasmus chřadne pod náporem chtíče být pozitivní a milá. Nevím, jestli nevypadám, že jsem všechno vzdala a jsem pod lexaurinem.
Spěchám s dětmi autem do školy a přede mnou se táhne Fábie s řidičem důchodového věku. Pustil by přes cestu i černou kočku, kdyby mu zamávala. Dělá mi to evidentně naschvál. Můj nervový systém se dostává do červených čísel. Tik v oku brání mé plynulé jízdě na vozovce… Vyzbrojena vědomím, že nesmím nadávat nejen před dětmi, ale teď i kvůli náramku, zařvu: „Táhni k čertu, ty… dědulo jeden pomalej, slepej, zákeřnej,…“ Došla mi munice. Vyznělo to legračně a uboze zároveň. A malý Felix odvětí: „Naše babička jezdí stejně!“.
Vzpomněla jsem si, jak jsem před lety (pyšná na své ještě mokré papíry) brousila v rychlosti zatáčky a zbrzdil mě podobný pirát silnic. Nešlo předjet. A tak jsem se vlekla ve spršce nadávek za řidičem přede mnou. Najednou udělal nečekaný úhybný manévr a oba jsme o fous minuli člověka ležícího napříč silnicí. Vyskákali jsme z aut a tam ležel náš soused sťatý pod obraz s flaškou piva na hrudníku jako by se opaloval. Zamrazilo mě z představy, že kdyby tam tenhle pomalý špalek přede mnou nejel, tak jsem toho dobráka v té rychlosti přejela. A už nic a nikdo na světě by mi ta vyrytá slova „VRAŽEDKYNĚ“ z čela nesmazal. „Byl jste můj anděl strážný, děkuju!“ Změna pohledu na věc byla okamžitá.
Teď mám před sebou courala a synové volají: „Tvůj anděl strážný, mami!“ A chápete, že to se už vztekat nelze. Jízdu autem mám tedy vyřešenou.
Jaké jiné nástrahy eliminovat?
TV nesleduji. Kamarádky, které očekávají stěžovací monology, kdy obětí života jsem já v hlavní roli, jsou ze mě otrávené za ty argentinské telenovely. Já ale vidím u sebe zlepšení a lepší náladu. Nezaměřuji se na negativní věci. Musím tedy více hledat a věřte, že vytáhnout z balastu něco pozitivního, to je hodno mistra. Vtip bez sarkasmu stále není vtipem. Jediné, co mi zbývá je dělat si srandu ze sebe. Tím nikoho neosočuji a je to velké hráčské pole, kdy mantinely určuji jen já.
Ať tak či tak, mám depilovaná zápěstí přehazováním plastového náramku z ruky na ruku. Ač si myslím, že mám své myšlení pod kontrolou, tak, než se naději, říkám větu, která má daleko do optimismu.
Kdo by to byl řekl, že člověka zlikviduje příval optimismu, který se rozhodl zatím uměle vyškrabávat ze spár své duše? A prý nefunguje, že si zařvete do polštáře, ani když se zavřete do vypolstrované cely a tam svým slovníkem předčíte fotbalové hooligans.
Celý tento přístup stojí na tom, že to, co říkáte, se stává vaší skutečností. Pomalu začínáte sledovat, co říkáte, protože to odráží vaše myšlenky a vaše myšlenky vytvářejí vaši realitu. Neptejte se „PROČ?“, ptejte se „PROČ NE?“
Kdo nerozuměl obsahu článku, přečtěte si předchozí článek s výzvou, kterou jsem si na sebe upletla.
Optimismu zdar!
Vaše Dagmar