Znáte ty dny, když si uvědomíte, že jste měli zůstat v posteli? Tam se totiž dá napáchat minimum škod vaší rukou, vaším slovem…
Den, kdy jsem měla pocit, že bych měla jít do separace, byl minulý týden.
Začalo to zcela nevinně. Pracovní den jako každý jiný. Ranní boj s probuzením synů, kontrola zubů a perlička poslední doby, taky jestli mají kluci trenky, protože v lockdownu si zvykli chodit bez a teď jim to přijde jako škrtící zátěž. Nevidím tedy komfort být v džínách s holým zadkem, ale budiž. Pak jsem zůstala osamocena se zapomenutými svačinami na jídelním stole.
Připravila si velké cafe latte a vyrazila tvořit hodnoty do své pracovny. Dvě patra bez ztráty kytičky a poslední schod jsem zakopla a vylila kafe na koberec, na zeď, na nevěřícího Buddhu i na sebe. Řvala jsem jak tur, nadávala a dřela koberec, který neztratil flek, ale původní vzor. Šla jsem si pro druhou kávu již vnitřně zklidněná, v hlavě všechny mnemotechnické pomůcky, jak udržet pozitivní mysl. Vynesla jsem druhou kávu do pracovny, položila ji na stůl, odpověděla na otázky pro časopis, protáhla se a vylila jsem si kafe do klávesnice počítače. V notebooku udělalo „škyt“ a já řvala nanovo. Tím ovšem mé úspěchy nekončily. Odpoledne jsem zbytek kafe odnášela do kuchyně, a protože „líný se nejdřív strhá“, nesla jsem v ruce mimo jiné mobil, knihy a airpody. Co myslíte, že se stalo? „Žbluňk“ a já si ve zbytku kafe utopila airpody. Nevěřícně jsem koukala do hrnku, jak má sluchadla plavou kraula v béžové tekutině.
Když vám život ukazuje pomyslný prostředníček, ukažte mu ho taky.
Nepodléhejte panice s jedinou zatrpklou myšlenkou „Proč zrovna já?“
Mezi námi a proč ne? Někdy se prostě nedaří. U mě to naštěstí mělo pozitivní dopad. V notebooku začal jít na klávesnici mezerník, který stagnoval dlouhý měsíc, nechodím s kávou do pracovny, a tím jí přes den méně vypiji a airpody jsou asi waterproof. Ohozené zdi kávou čekají na brzké vymalovaní, které se urychlilo díky mému „majstrštyku“. Den Blbec mě ubezpečil o tom, že nic není samozřejmost a jistota. Mohla jsem být bez notebooku, bez sluchátek a smutně čumákovat z okna.
Den Blbec je o pokoře. Život vás průběžně zkouší, co vydržíte. Testuje vás, jak si stojíte, a když v testu pohoříte, nevadí. Aspoň víte, že máte rezervy, které se hodí vypilovat. Jak řekl klasik G. Orwell: „Nejhorší nepřítel člověka je jeho vlastní nervový systém.“
Vaše Dagmar