Onehdy jsem svým synkům nabídla, že si budeme celý jeden den říkat jen hezké věci. A slyším čtyřletého syna: „ Jsem klásnej, mladej a pelspektivní.“ To jsem už někde slyšela… To říkám já, když se mě ptají na můj věk a jestli ještě budu chvíli žít. „Felixi, já jsem nemyslela, že si něco pěkného budeme říkat pro sebe, ale ostatním!“ Zavládlo ticho. „Ostatním jo? Vždyť je to hňup, co mi sežlal čokoládu!“
Pokud žijete obklopeni mužskými protějšky a jedinými ženskými v domácnosti jsou fenky, máte dvě možnosti. Buď přijmete, že si nikdy neporozumíte a nebudete se nadále snažit o sblížení myšlenkových pochodů a zůstáváte osamoceni nebo vezmete cestu životem se syny jako výzvu, která vás může částečně i obohatit. Neb jsem člověk s vysokou mírou životaschopnosti a mentálním koučem, rozhodla jsem se o variantu číslo 2.
Moje maminka mi vždycky říkala: „Dady, ber si ze mě odstrašující příklad, jak to v životě nedělat!“ Nakolik to bylo odstrašující a nakolik se mi povedlo jít jinou cestou, je otázka pohledu a diskuze…
Člověk má v ruce zbraně a moc. To, co dětem člověk během jejich dětství ukáže, představí a nechá zažít bude v jejich dospělém životě alfa a omega všeho. Podvědomí nenechá zažité vzorce z dětství spát. Ač to budou tušit, uvědomovat si to nebo nikoli, budou směřovat své chování a cesty osudu linkou svých dobře zakořeněných vzorců, představ a preferencí. To je peklo, co? Máte v rukou osudy svých dětí na celý jejich budoucí život.
Není to už jen představa dobrého vzdělání, nějaké zážitky a něco peněz do začátku. Ne, je to ucelený balíček priorit, hodnot a modelů vašeho chování a smýšlení, které vaše děti přejímají, vidí a ztotožňují se s nimi. Uff, co všechno bych vrátila? Co řekla jinak? Jak jinak se chovala?
Přestaňte se prožívat! Co bylo, bylo. Jak říká toltécká dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete! Ani víc, ani míň. Je to skvělé pravidlo, které usnadňuje bytí. Nedává možnost zpětných výčitek. V daný moment, jsem to dělal, jak nejlépe jsem uměl a měl na to. Cesta zpátky není. Jen cesta dopředu s vědomím chtít být lepší, je výzvou, jak udělat příště věci jinak k vaší spokojenosti.
A když vám tečou nervy? Pravidlo 5 sekund je zaručené. Jedna…dva…tři…čtyři…pět…. Nádech, výdech a pak jednejte, říkejte! Během pěti vteřin máte šanci zbrzdit emoci, která vás ovládá. Takzvaně ji otupíte a nacházíte prostor zamyslet se a nejednat zbrkle. Zkuste to.
Ano, chápu. Realita je realita. Já bych se občas „upočítala“ k smrti. Ale občas se mi zadaří. Jednám v rozporu svého naučeného chování a mám z toho radost. Malé střípky úspěchu jsou velkou motivací na cestě k osobní pohodě. A hlavně, neb jde o děti, máte tučné plus, že ratolesti vás neuvidí štkát síru, neuvidí vás v hysterii, vzteku a v černotě života.
Tohle všechno je pěkné, ovšem neřeší různorodost optiky vidění světa synů a mě. Když poprosím o máslo z ledničky, nikdy opakuji nikdy to máslo v lednici nevidí. Prostě tam není.
Když štěně Matylda vyprodukovala bobek uprostřed obýváku, můj syn vzal boty a celý exkrement obložil botami, aby do toho někdo nešlápl…
Jejich projev něhy vůči mé osobě se projevuje „herdou“ do zad s přitulením. Kdybych změnila image a měla na hlavě pankáče, pravděpodobně by se pozastavili pouze nad tím, že jsem vyrostla o pár čísel.
Ač tak či tak, jsem zatím jednička na trhu. Je to vzhledem k jejich věku dáno nedostatkem konkurence v jejich okolí. Až se ženské portfolio rozšíří, začnu ztrácet kredity, ale do té doby, nechť se vzájemně obohacujeme o pohled na život. Apropo, to bych s mimozemšťany dělala také. Ukazovala bych se jim v tom nejlepším světle. A chtěla bych, aby moje poselství pro jiné galaxie bylo kvitováno s láskou a pochopením.
Commenti