O matkách se píše těžce. Člověk má jen jednu jedinou životní zkušenost.
Tak jak si říkáme, že svátek matek byl a bude, stejně přistupujeme k matkám. Jsou a budou. Bohužel jednou nebudou. A řada z vás už tento moment ztráty zažila.Takže kdo může, ať hned běží s kytkou za mamkou.
Říká se, že až vám zemře matka, stáváte se dospělými. Něco na tom je. Dokud je mamka někde poblíž, máte pocit bezpečí a ochrany, která je jasná, pevná, nevyřčená a jistá. Když to najednou není, musíte se zmobilizovat a tuto roli převzít sami.
Cokoli, co nám matky říkají, jak nám to říkají během života, podvědomě víme, že to s námi myslí dobře. Nejsou žádné pochyby o tom, že na žebříčku jejich hodnot jsme my děti v těch nejvyšších patrech.
„Holka, ty seš tak blbá! Ty si takovej vůl Karlíku!“ Věty, které v dospělosti nechceme slyšet. Ale tak nějak od mamin je přijímáme, ač máme hubu nafouklou. Nikdo jiný vlastně právo tohle říct nemá. Jen ten, kdo si nás porodil, utíral nám zadek, vychoval nás a připravil do života. Jen ta mamka, která to s námi myslí dobře. Nepochybuji o tom, že neotřesitelná víra matek v nás, je někdy mírně nahlodaná nad blbostí nás ratolestí.
Správná matka má být vždy po ruce pro naše boly a kotrmelce. Má být připravená vyslechnout všechny nespravedlnosti vesmíru, které jsou na nás páchány. Když jsem pitomá, očekávám, že mamka tuto drobnost přejde a řekne: „Ale seš krásná holčičko moje!“ Pokud něco pohnojím, očekávám, že mamka je připravená říct, že jsem to pohnojila, ale jsem natolik šikovná, že cestu ven najdu. Podpora, láska a schopnost včas „uhnout z cesty“ jsou hlavní atributy matek.
Maminy jsou Slunci svítící nám na cestu životem. Tak jak svítí moje mamka na cestu mně, chci svítit i svým chlapečkům. Mám krásný vzor mateřských ctností, které pokládám za samozřejmé a správné.
Ale tchýně budu krutá. To už totiž jak víme jde sranda stranou a věci viz shora, vůbec neplatí! :-)
Vaše Dagmar