Ještě do nedávna jsem přemýšlela o tom, jak to udělám, abych mohla z té naší republiky zdrhnout. Měla jsem hrubou představu kam. Stále jsem srovnávala, co my tady a co ti venku. Jak se Italové dobře narodili a Francouzi a Španělé… Mají moře, hory, výtečnou kuchyni, perfektní usměvavé nátury, širší možnosti a tím pádem lepší život. Česko v těchto úvahách nemělo žádnou šanci. Máme tady rybníky se sinicemi, nedostatečné hory (nedomrlé sestřenice Alp), permanentně zapšklé lidi, knedliky a rohliky.
I přes výraznou idealizaci těchto „zaslíbených zemí“, jsem zjistila, že mi stačí týden kdekoli na světě a těším se domů. Čím to je?
Asi budu Češka, sakra… Ač šmrncnutá Bulhary, Němci a Rakušáky, tak jsem Češka. Ten cejch češství vám nikdo neodpáře. Musíte pocházet z prachbídného prostředí nebo zažít něco zcela příšerného, abyste zanevřeli na Čechy a naučili se žít definitivně jinde. Nebo být v Čechách trestně stíhaní, a to si pak tu novou zemičku (ostrůveček) na konci světa asi zamilujete.
Kde se člověk cítí doma? Když je tam, kde mu rozumějí. Do slova a do písmene.
Čeština je divotvorný jazyk, který nabízí veškerá citově zabarvená vyjádření, jichž chcete dosáhnout. Nepochopitelná řeč pro cizince, ale my si rozumíme...
A naše nátura? Jo, ta je pro „fajnšmekry“. Zapšklost, závistivost, sarkasmus, nevraživost, špatná nálada, uťáplost, malost, ukřivděnost… Kdo z cizinců zvládne tenhle příval naší lásky, zvládne všechno. My to zvládat nemusíme. My jsme doma. Z celého výčtu těchto neduhů každý z nás něco má.
My víme, že nějaký „Éméričan“ si na nás s pozitivním bílým vytlemeným chrupem nepřijde. My mu z podstaty věci nevěříme. Nejdříve potřebujeme správné podmínky a důvod se smát. Bez toho to neplatí. Takže, když se na mě Čech usměje, tak vím, že to se mnou myslí zpravidla dobře, zahřeje mě to u srdce a věnuji mu pozornost. Já vysílám stejné signály a ten naproti ví o co mi jde, neb jedeme na stejné vlně: „podle sebe soudím tebe“.
A náš humor? Nikde jinde se s ním nechytnete a ani nesetkáte (zbytečné pátrat). Být vtipný „po našem“před cizincem je jako „házet perly sviním“. Nic naplat, nebublá jim češství v krvi. Zlidovělé hlášky z českých filmů, které známe pouze my, od Švejka, přes Světáky až po Pelíšky, s lidskostí nám vlastní. Novodobý seriál Most je zcela nepřenosným artiklem přes hranice našeho státu. Máme sebeironický humor, se kterým se odjakživa bráníme vůči všemu a všem. Humorem prorážíme těžká období naší kotliny a drží nás v pospolitosti. Možná je to málo, ale je to vyzkoušené generačně. Jsme tu furt!
A naše zvyky? To je velké specifikum. Jak jsem minule psala o „zamčeném a napucovaném pokoji“ naši babi, vaše reakce byly skvělé. Vy jste totiž takové pokoje měli taky! („Moje babi měla taky takový pokoj, jen pro sváteční příležitosti. Vymazlila to ovšem na vyšší level, dávala na koberec igelit, aby se neochodil.“)
A to věčné zouvání na rohožce? V tom horším případě vás hostitelé nenechali bosé a přezuli vás do papučí, které zákonitě zabily jakýchkoli outfit, ve kterém jste na návštěvu přišli. My jsme to doma neaplikovali. Jsem z námořnické rodiny, takže přezouvání bylo pod naši rozlišovací schopnost, ale nebojte, chodila jsem na návštěvy. U nás doma se nesmělo jen pískat, sfoukávat svíčky a o víkendech jsme zvedali na lanech traverzy.
S politováním vám musím oznámit, že já tu naši kotlinu ve středu Evropy (a celého neutěšeného světa kolem dokola) asi už neopustím. Na tomto ostrůvku přijatelné svobody si dožiji v podhoubí nepopulárních názorů nás Čechů. Nejlépe ve společnosti lidí chápajících dobrý český humor, s nimiž si připiji sklenicí dovezeného italského vína a zakousnu to mým oblíbeným rohlíkem.
Vaše Dagmar