Tak a je čas, začít myslet na něco jiného. Přestaňte si stěžovat na politiky, jak to vedou, co řekli a jak to myslí. Co ta nespravedlivá karanténa, různé konspirace o zavlečení virů do našich příliš zdravých organismů.
Rozjedeme vzpomínkové pecky. To je vděčné téma a všichni jsme toho plní. Je doba, kdy se vše shazuje na špatné vzorce z dětství, které si táhneme do dospělosti. Rodiče mohou za to, jak se dnes jako dospělí cítíme. Rodiče mohou za to, že se nám daří nebo nedaří, že se trápíme pro naše životní prohry. V podstatě vším jsou vinni naši vychovatelé a „zroditelé“. Když k tomu připočteme geny, kterými jsme prošpikovaní, je s podivem, že se nám chce vůbec rozmnožovat. A víte, jak to je. Všechny špatné vlastnosti a neduhy na kráse, se dědí nejčastěji. Rozmar přírody?
Není neobvyklé, že dva krásní lidé zplodí potomky, kteří zdědí podobu opačného pohlaví. Vypadá to tak, že překrásná a lepá maminka táhne za sebou potomka ženského pohlaví, jako věrnou kopii svého otce. Zatím jí chybí jen vousy, ale všeho do času. A naopak. Neplatí tvrzení: „Tvé děti budou jednou krásné po tobě!“
Jsem ráda, že jsem povila syny. Představa, že jsem zaslouženou maminkou holčičky ve tvarech a rysech jejího tatínka, ač ho pokládám za krásného chlapa, plakali bychom do konce života. Těžce bych vysvětlovala dcerce, že už v deseti letech nemůže nosit mé lodičky, nejenom, že je jí teprve deset, ale současně, že se už do nich nevejde. Za dva roky by mě plácala shora dolů po zádech a říkala: „Mámo, co bude k jídlu?“ Manžel by se musel dost ohánět ohledně věna naší „malé“, neb by byla šance provdat ji pouze s tučným kontem. Částečně ze mě mluví zášť, protože si myslím, že zrovna já jsem dceru měla mít. No to bylo něco z mého fantazijního soudku a teď vážně.
Jak se na vás podepsali rodiče a jejich výchova? Jakou máte vzpomínku, která vás ovlivnila do dnešních dní? A za co vaši pořád pykají?
Já jsem třeba nesnášela, když táta vyhlásil každou sobotu – HODINU PRO RODINU. Znamenalo to pro nás s bráchou fyzickou práci, která se mi příčila od dětství. Vozila jsem například kolečka s obouchanými cihlami nebo plela jahody. Záhy jsem vymyslela, že mohu zapojit své kamarády ze sousedství, kterým jsem dodávala, jako správná hosteska, během práce nápoje a sladké. A tak je udržela při levné námezdní práci. Mé organizační schopnosti se však nesešly s pochopením rodičů.
Součástí této řehole bylo vypomáhat na „jachtě“ mého otce. Byl stavař lodí a u nás na dvoře byly vždy nějaké plachetnice, které čekaly na opravu nebo dostavbu. Protože otec byl kapitán, dovedete si představit jaké postavení zbylo nám. Hierarchie lodní posádky je jasná jako v armádě. Moje hodnost plavčíka se nesla v duchu povelů: „Podrž, přines, kde seš, přidej!“ S notnou dávkou sarkasmu jsme s bratrem našim přátelům v pozdějším věku říkali, že nemáme čas, že jsme o víkendu na jachtě.
Mám také trauma, jak mě babička coby nic netušící holčičku poslala k panu Novotnému pro holoubě. Připevnila mi na kolo košík a řekla, ať ho dám tam. Celou cestu jsem přemýšlela, jak tam ten holub bude hodný držet a sedět. Moje obavy byly záhy rozptýleny shlédnutím aktu useknutí hlavy holuba, zabalení do novin a vložení do košíku. Od té doby nejím ptáky. Můj jídelníček se díky tomu scvrkl o pravděpodobně gastronomické zážitky.
A jak jsem se tomu všemu postavila? Nijak. Své děti nutím jíst ptáky a hodinu pro rodinu jsme v době karantény také vyhlásili. Bohužel nemáme lodě, jahody ani cihly, ale s velkou vynalézavostí nacházím jiné činnosti. Moji potomci je přijímají s nevolí a já mám radost ze zadostiučinění. Vykazují stejné rysy lenochů jako já. Rozumím jim, dovedu se vžít do jejich kůže, ale to je tak všechno, co s tím hodlám dělat.
Už jsem pochopila větu, která mě provázela celé dětství a dospívání. „Počkej, pánbůh ti to vrátí na dětech!“ Absurdní věta, klišé a zbytečnost, říkala jsem si. Budu mít přeci maximálně jednu dcerku, která bude sofistikovaná, plná uvědomění, cílů a brilantního rozumu. Budu ji oblékat jako panenku do růžového, pak již sama zváží, jaké svršky pro ni budou nejprospěšnější, které podtrhnou její krásu. Dobře ji provdám a budeme profitovat všichni.
Uff! Člověk míní, život mění. Jsem ráda, že mám dvě fenky, které jsou krásné a chytré. Věrnost a pochopení je jejich doména. K těm se uchyluji, když mužskému světu přestávám rozumět. Brblám si něco o nespravedlnosti světa a o božích mlýnech. A když mi s chlapci dojdou argumenty, častuji je posvátnou větou: „Počkejte, pánbůh vám to vrátí na dětech!“
Abychom to nezapovídali. Jsem zvědavá, jaké útrapy se podepsaly na vás!
Já jich mám ještě spousty, ale času je dost. Tak zase za týden!
Vaše Dagmar