Vyhledat
  • Dagmar Morozová

SPORTY JSOU RADOST NEBO GALEJE?

Obdivuji každého, kdo má vůli zlepšovat se od určitého věku v jakémkoli sportu. O to víc obdivuji každého, který doteď sport nedělal a začíná s ním. Svou pílí a vůlí docílí obdivuhodných výsledků a slušné úrovně zvládnutého sportu. Během své koučovací praxe vidím klienty, kteří si nastaví cíl v podobě sportu a jdou hlava nehlava pokořit své osobní mantinely. Před očima se mi mění, mají jiskru v oku, více energie, většinou zhubnou a sport se jim stává vášní. Začínají hrát golf, tenis, beachvolejbal, lyžují…


Snažím se najít společný rys těchto lidí, kteří vidí ve sportu svoji náplň a štěstí. Většinou jsou to lidé, kteří od mládí ke sportu inklinovali. Nebo lidé, kteří si v tom konkrétním sportu našli i jiné plusy. Ať je tím zdravý životní styl, udržení kil nebo třeba příležitosti k seznámení. V tomto momentě, pokud to myslí vážně a jsou o svém cíli přesvědčeni, otevírá se jim pole úžasných možností.


Co ti, kteří nevidí svoje štěstí ve sportu? Jako třeba já. Cvičím, protože se nechci rozpadnout, cvičím, protože nechci být „buřtice“, cvičím, protože…už ani nevím. Ale názor, že pokud přestanu cvičit, tak tělo si hned řekne a budu mít tzv. „absťák“, se mi nikdy nepotvrdil. Když přestanu cvičit, nikdy se mé tělo ani duše neozvou. Chřadnu si spokojeně dál, nemám pocit, že by mi něco chybělo. A pak začínám zase od začátku. Mé zakrnělé svaly musí znovu a znovu projít těžkou cestou „k dokonalosti“.

Jak se říká: „na každého jednou dojde“, došlo i na mě. Už pátým rokem se snažím v zimě lyžovat. Datováno od okamžiku, kdy moji synkové jsou natolik velcí, že mohou lyžovat se svými rodiči. Do té doby to bylo fajn. Předala jsem řvoucí „zloprcky“ nebohému trenérovi a středem jsem odcházela do Apres-ski baru na Aperol Spritz, který, jak jsem si myslela, jsem si zasloužila. Po několika hodinách laškování v baru s Tyroláky, jsem udolané děti převzala od trenéra, který už neměl gumové medvídky jako odměnu pro ně a šli jsme zase do baru. Skvělé! Vždy upravená, v posledním modelu lyžařské garderóby a dokonalým makeupem.

Teď se blíží doba lyžování a já se začínám bát. Už nestíhám být krásná a upravená a co je nejhorší, stávám se v očích mé rodiny zimní brzdou. Na horách jsou ke mně v soukromí shovívaví, ale na veřejnosti se za mě stydí. Já vždy poslední se smrtí v očích se valím po nebezpečné modré sjezdovce dolů. O kultivovanosti mého sjezdu nemůže být řeč. Pod kopcem na mě čekají znudění chlapci včetně mého manžela, a jen protože je můj drahý slušně vychován, nehodnotí, alespoň veřejně, mé pokusy o lyžování. Ač jsem si vědoma svého ponižujícího postavení, nemohu si pomoci a stále škemrám po odpočinku, po kávě, po alkoholu nebo po toaletě.

Rok od roku se pohrdání mých synů stupňuje. Já osobně cítím zlepšení mého lyžařského stylu, ale tento názor není většinou přijímán. Moc dobře si pamatuji minulý rok, kdy jsem téměř na rovince spadla, zvedla hůlku na znamení volání o pomoc a pomoc nepřišla. Všichni otočili hlavy jiným směrem. Začala jsem řvát: „Jsem snad prašivá, že mi nepomůžete?“ Dostalo se mi odpovědi, že ne, ale že jsem trapná sněhová koule, pod kterou taje sníh, jak se tam válím dlouho… Bylo to vskutku ponižující. Před výstupem ze sedačky na vrcholu kopce, začali moji potomci pořvávat: „Mami připrav se, mami skákej, už seš nahoře a nesjížděj tou lanovkou zase dolů“…


Ponaučení z toho všeho plyne, že nevděk světu vládne. Člověk se dostane do bodu, kdy ho jeho vlastní děti začnou převyšovat. Pokud je to ve sportu, pokládám to za přijatelné. Sama se sebou se akorát musím vyrovnat s novým přístupem k mé osobě, ale zatím mám ještě páky, které jim přistřihnou perka. Rozhodla jsem se bojovat dál. Letos opět nasadím lyže a pokud mě budou přehlížet, nasadím zbraně, které se jim nebudou líbit. Budu dělat ještě větší ostudu a to cíleně. Bude to podlé, ale doufám, že účinné.

Letošní zimu, mé úspěchy a neúspěchy, budu s vámi sdílet. Kéž se najde duše vstřícná a chápavá, která mě podpoří v tomto nelehkém údělu.

Jak vy zápasíte se sporty?


Vaše Dagmar

480 zobrazení

+420 602 625 551

©2019 by Dagmar Morozová. Proudly created with Wix.com