Znáte ten pocit, když všechno klapne, děti odvelíte na prázdniny do všech světových stran. Když zvítězí dobře promyšlený itinerář a vy víte, že nemusíte nic dělat. Žádné resty v práci, úklid nebo neposekaná zahrada. Nic nehoří, máte zkrátka volno.
Opojný pocit, který přichází tak cca dva dny poté, co vše klaplo. Do té doby chodíte jako lev v kleci s tím, že stále něco musíte a když vystřelíte jako raketa, tak si uvědomíte, že nemusíte vůbec nic. Nemusíte ani prát a žehlit. Jak mi vysvětlil syn po příjezdu z tábora, kde bylo v kufru všechno prádlo netknuté: „Mami, jedny trenky mají čtyři varianty nošení téměř v čistotě.“
Vnitřní nervozita pomalu mizí a vy zjišťujete, že na světě je krásně. Poperete se s vnitřním dilematem, že jste opustili děti a zvítězí pocit, že si tu svobodu a odloučení od nich prostě zasloužíte.
Tak, a to se mi stalo. Už týden nevycházím z domu. Nenakupuji, nevařím a dojídám zbytky, kterých jsou spousty. Myju se, ale nemaluju. Mám na hlavě drdol a povídám si se psy. Mám v každém patře domu rozečtenou knížku a rozestlanou postel. Zásobu oříšků a karton bublinek. Když svítí sluníčko jsem spokojená, když leje, jsem spokojená taky. Žádné termíny, schůzky, jen volný čas přede mnou. V hlavě mnoho projektů, nápadů a myšlenek, které si dovolím dotáhnout do konce. Mám totiž čas a nic mě neruší.
Terapie samotou je nejstarší a kolikrát nejúčinnější metoda pro srovnání se sebe sama nebo pro nalezení odpovědí, které stále odkládáte. Podmínkou je samota bez rušení ostatních. Nejsou to pařící víkendy s kamarády. Doporučuji svým klientům na chvíli se odpojit, odjet. Stačí víkend v místě, kde to máte rádi. Vše je povoleno. Zevlování, tupé koukání „do blba“, prostě regenerace. Meditace, čtení nebo procházky. Tu a tam si něco zapsat, co přišlo jako by „zhůry“ a vy víte, že odpověď je z vás. Dát intuici šanci.
Mám klienty, kteří pravidelně chodí do kostela, ač to s jejich vírou nemá nic společného. „Tam přijdu vždycky na skvělé nápady“, říkávají. No každý máme svoje místa.
Já chodím na rusko-italský hřbitov z první světové války. Jen hroby beze jmen s památníkem uprostřed. Kousek od místa, odkud pocházím. Tu cestu tam jsem absolvovala tisíckrát. Když jsem pauzovala mezi učením na státnice a padlým klukům přeříkávala paragrafy. Když jsem řešila lásky, zda dát vale Karlíkovi a nechat si třeba Pepíka. Zda jsem se nezbláznila odjet z trucu do Austrálie nebo mě viděli těhotnou s obřím břichem odpočívajíc na hrobě padlého vojáka a cítila se zrovna tak. Jestli mě někdo zná, tak oni v dobrém i ve zlém.
Synové přebírají štafetu. Když nevědí, říkám: „Běž na hřbitov, zapal svíčku a vrať se s odpovědí“. Jednou budou mít možná svoje místa, která jim umožní zamyslet se dřív, než spustí akci. A když se někdy v životě ztratí, budou mít šanci znovu se najít. To všechno terapie samotou dokáže. Protože v jednoduchosti je síla a kouzlo zároveň.
Máte také místo, kde vás rádi vidí?
Vaše Dagmar